Letošní evropský volební rok vesele pokračuje. Ve Francii Emmanuel Macron v prvním kole parlamentních voleb převálcoval soupeře a jeho hnutí Republique En Marche (REM) získalo 32,9 procenta hlasů. Po druhém kole voleb, které má být příští neděli, by Macron mohl ovládnout až 445 z 577 křesel ve francouzském Národním shromáždění. Republikáni, druhá nejsilnější formace, má šanci maximálně na 100 poslanců a strana paní Le Pen na třetím místě nejvýš na 10 (její voliči totiž chápou význam funkce prezidenta – ale nejsou si jistí smyslem parlamentu). Půlka Francouzů, ta, která přišla k volbám, ukázala, že jí nevadí koncentrace moci v jedněch rukou; druhá půlka dala najevo, že nevěří ničemu a je jí všechno jedno. Rok staré hnutí, pro jehož název se ještě ani neustálil český překlad (Česká televize říká „Republika v pohybu“, Český rozhlas „Republiko, vpřed“), vzbuzuje na první pohled dojem něčeho úplně nového, už jen tím, že posbíralo kandidáty zprava zleva, skoro dvě třetiny z nich byly bez předchozí politické zkušenosti a padesát procent byly ženy (což ovšem ještě neznamená padesát procent zvolených poslanců); ale je to síla, která má jasný program, a můžeme se jen ptát, kdo stojí v pozadí.
Na druhé straně kanálu se Spojené království jen těžce vzpamatovává z politické kovbojky, kterou předvedla premiérka Theresa May. Co jiného než kovbojka je přesvědčit sněmovnu, kde má jasnou většinu, aby hlasovala pro předčasné volby za účelem získání ještě větší většiny, která by se mohla hodit k vyjednávání o brexitu – a průzkumy na to dávají jasnou šanci – ale potom v několik týdnech ztratit velký kus podpory a z voleb vyjít sice jako vítěz, ale už bez parlamentní většiny? To vzbuzuje dojem, že otcem Theresy May byl spisovatel Karl May – i proto, jak jasně se ukázalo, že nestačí síla a odvaha k riziku, ale že důležitější je, aby člověk bojoval fair. Podporu velké části veřejnosti paní May ztratila ve chvíli, kdy se ukázalo, že za podporu, získanou k brexitovému vyjednávání, chce schovat některá velmi nesociální ustanovení a prosadit je tak do legislativy. Old Shatterhand ani Vinnetou, když bojují za právo, nemohou mít žádné postranní úmysly.
Samozřejmě že se mnoha konzervativním politikům nechce mít v čele strany dámu, která tak silně omezila jejich moc. Theresa May sice jako vítěz voleb získala od královny pověření k sestavení vlády, ale seznam nových ministrů ukazuje, jaké to je, když někdo válčí o přežití s vedením vlastní politické strany: premiérka musí akceptovat řadu lidí, se kterými by jinak určitě nechtěla spolupracovat.
A to ji ještě čeká v Dolní sněmovně hlasování o důvěře. Na severoirské unionisty, na jejichž deseti hlasech schválení vlády závisí, se na sousedním ostrově hledí spíš jako na exoty. I když bojují za Británii (a někteří z nich možná ještě nedávno se zbraní v ruce či aspoň doma ve skříni). Unionisté jsou poslední aspoň trochu křesťanští poslanci na břehu Temže: jejich boj proti katolíkům vedl ke zdůraznění tradičních protestantských hodnot, což v dnešní pohanské Británii znamená, že jsou „papežencům“ nakonec o hodně bližší než sekularizovaní angličtí katolíci: nikdo kromě severoirských unionistů si dnes v britském parlamentu nedovolí odmítat potraty a soužití homosexuálů. Ovšem Theresa May už se se dala slyšet, že právě v těchto dvou bodech jim neustoupí. Do vlády Severní Irové nechtějí, takže je otázka jen to, kolik nových silnic či přístavů londýnská vláda za jejich podporu v Severním Irsku postaví...