V Lidových novinách 12. července 2017 se Jana Machalická vrátila k ocenění režiséra Václava Vorlíčka na Filmovém festivalu v Karlových Varech.
První odstavec její glosy má obecnou platnost. Každé poukázání na zločinnost komunismu a nutnost morálky je dobré a moc a moc a moc potřebné. „Pamětníků ubývá nebo jsou staří a unavení,“ píše Jana Machalická, „a lidé vůbec zapomněli, v jakém marasmu žili.“
Ale mrzí mě trochu, že se paní Machalická ozývá právě při příležitosti ocenění Václava Vorlíčka. Byl to zručný řemeslník a dodal národu dobré spotřební zboží, nehrál si na hlubokého umělce a ani přímo politické agitky netočil, ač by mohl a polepšil by si tím... Není to, řekl bych, umělecký odkaz pro Křišťálový glóbus, ale nešť! Srovnám-li to třeba s výkony normalizací dosazených „národních umělců“ v oblasti literatury, byl to ještě docela slušný člověk... No samozřejmě, nesnášel konkurenty a šel jim i po krku – ale to kromě skutečně mravných umělců (kolik je takových?) za všech dob & režimů dělal kdekdo. (I leckdo ze skutečně velkých a Bohem nadaných tvůrců, kteří to, řekli bychom, neměli zapotřebí...)
Ale proč paní Machalická reaguje na cenu pro starého pána a nevidí sto závažnějších situací, kdy se nám komunistická totalita vrací jako – až moc dobře odhozený – bumerang zase zpátky? Proč stejně ostře nepíše, třeba, o současném přímo kultu Jaromíra Nohavici, člověka, který udával StB své kolegy folkové zpěváky a nechal se od StB i úkolovat na konkrétní akce?
Světská sláva je polní tráva, ocenění nic neznamená. Chvíli se o tom píše a mluví v TV - a nic. Z literatury (abych zůstal u svého oboru) času první republiky žije mnoho knih v živém čtenářském povědomí a mnoho dalších ve vědomí odborníků: ale kdo dnes ví, která z nich dostala tehdy státní (nebo jinou) cenu? Sic transit gloria mundi!