Je to veliké téma, zejména na Slovensku. V Bratislavě se na toto téma konal dokonce summit premiérů V4 za účasti příslušné eurokomisařky. V logu summitu za zády premiérů jsme viděli písmenko U upravené vynalézavým grafikem jako nákupní vozík ze supermarketu. Jakkoli tedy komické prvky určitě nepostrádá, rozhodně nechci téma rozdílné kvality stejně či skoro stejně zabaleného zboží ironizovat.
Co je to totiž za zvrhlé uvažování? Kdo nám to říká: pro vás na východě stačí v pizze imitace, my si dáme kvalitní sýr, pro vás je škoda tolika rajčat do kečupu, tolik masa do lančmítu, tolik kakaa do čokolády, vy sežerete všecko. A vlastně ani tak účinné prací prostředky, jaké jsme vyvinuli pro nás, přece nepotřebujete, vy ušmudlanci. A pomerančová limonáda pro vás nemusí být vůbec pomerančová, stačí, že se tak jmenuje – navíc jsme poctiví, když si vezmete lupu a přečtete si na obalu složení, absenci pomerančů v pomerančové limonádě zjistíte.
V zásadě je to ponižující a hrdé Slováky to, zdá se, uráží obzvlášť. Tím spíš, že právě slovenské hlavní město leží na hranici mezi světem starých a nových zemí EU a mnoho Bratislavanů nakupuje na obou stranách této hranice: srovnání je zde snadné...
Jsou to trapné praktiky, ale takto se chováme i my sami k sobě navzájem: koupil jsem před časem ve specializované prodejně včelích produktů medovou limonádu českého výrobce (z Třebíče); na nálepce se skvěly šestiúhelníkové medové plásty a velice pěkné veselé včeličky a až doma při studiu nálepky jsem zjistil, že výrobek je vlastně doslazená řepná a jablečná šťáva a obsahuje méně než jedno procento medu. Tento podvodný výrobek už na trhu není – a nemyslím si, že proto, že by zasáhl Jean-Claude Juncker nebo premiéři Polska, Maďarska, Slovenska a Česka.
Už jsme možná zapomněli, že nebylo málo nadnárodních řetězců, které k nám po otevření hranic přišly, neobstály a zase se stáhly. Carrefour, Delvita, Julius Meinl, Interspar... Dojal mě, to říkám bez ironie, plakát řetězce Julius Meinl, který nechtěl jít cestou snižování kvality až úplně na dno: LEVNĚJI UŽ TO NEJDE. Ale šlo. A Julius Meinl u nás zkrachoval.
Nakupujeme skoro už jen ve slevách. Julius Meinl se pokusil ještě o opak: otevřel v Praze prodejnu, kde bylo jen to nejkvalitnější zboží a za nejdražší cenu: prodejna zela prázdnotou. Nikdo tam nechodil a brzy se zavřela. Poslední pokus o to, brát Čechy jako Západoevropany.
Udrželi se ti nejbezostyšnější. Ti, kdo nejlépe pochopili, že postkomunistický zákazník – Bohu žel, je to tak – nehledá vyšší kvalitu, ale levnější cenu. Některé uzeniny se postupně vzdalovaly svému původnímu obsahu, až jsme krok za krokem, zapomněli, jak chutnaly kdysi, a baštíme něco, co se těm původním podobá spíše jen barvou.
Správně ten problém pojmenoval český premiér Bohuslav Sobotka – ne návrhem, že se má změnit legislativa Evropské unie, nýbrž prohlášením, že příčinou je nižší životní úroveň lidí v postkomunistických zemí. Právě tomu se velké řetězce přizpůsobily: aby zde obstály, musejí nám prodávat šunt, jelikož naše kupní síla je menší. A to nezmění tak snadno ani legislativa, ani eurokomisařka Věra Jirousová: vývoj může být jenom pozvolný a postupný, má vždy svoji vlastní logiku. Rolník v čínské legendě, který povytáhl každou rostlinku rýže, aby rostla rychleji, umřel nakonec hlady.