Komunistické straně Čech a Moravy se podařil obrovský a (aspoň pro mě) už naprosto nečekaný úspěch: přesně 28 let, 3 měsíce a 15 dní po 17. listopadu 1989 se náměstí řady českých měst opět zaplnila demonstranty, kteří protestovali proti komunistům!
Bože můj, na komunisty bych nejraději zapomněl – tedy ne přímo zapomněl, naopak, mělo by se o nich mluvit a vysvětlovat podstatu komunismu novým generacím, ale rád bych je už, jak se tak hezky říká, neřešil. Jako, kupříkladu, už neřeším robotu na panském. Jistě to bylo nespravedlivé, že (až do roku 1848) museli sedláci zadarmo dřít na cizích polích (a ještě se s nim při tom leckdy jednalo nehezky) – ale nikdo už dnes necítí potřebu proti takové nespravedlnosti protestovat v chladném počasí na náměstí a podepisovat petici.
Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, který v lednu 1989, a možná i jindy, brutálně mlátil lidi za to, že přišli veřejně vyjádřit jiný názor, než jaký měla Komunistická strana Československa, byl napotřetí přece jen zvolen předsedou komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. To je cosi šíleného, cosi naprosto nepřijatelného – je třeba proti tomu protestovat.
Předseda KSČM Vojtěch Filip se ráčil vyjádřit, že kdo protestuje proti Ondráčkovu zvolení, není demokrat; tato slova šéfa českých komunistů mě vyděsila asi stejně jako samo zvolení komunistické mlátičky do čela komise. Čeští komunisté – jak to řekl svého času Napoleon Bonaparte o Bourbonech: nic nepochopili a nic se nenaučili.
Vážený soudruhu předsedo Vojtěchu Filipe, k demokracii patří i právo nesouhlasit a právo protestovat. Vážený soudruhu předsedo Vojtěchu Filipe, v demokracii tomu není tak, že když už jednou parlament cosi odhlasuje, a třeba totální blbost, já jako občan už musím na věky držet hubu a nemůžu se proti tomu ozvat.