Kdo by chtěl odepisovat Británii, měl by s tím ještě chvíli počkat. Britský národ má hodně síly, a pokud bojuje za cosi, co považuje za správné (jistě, v dějinách to často nebyly správné věci), má skutečně velikou výdrž.
To se myslím ukazuje i nyní – jak na straně příznivců, tak odpůrců brexitu, jak na straně současné vlády – tak opozice.
Vítězem brexitové zápletky je bruselská byrokracie přinejmenším v tom, jak dokonale dokázala myšlenku na případný odchod z Evropské unie znechutit komukoliv... Dva roky jednání a výsledkem je dohoda, která naprosto nevyhovuje jedné straně. Tak! Prásk! Bum & basta! Tohle je maximum, co jsme byli ochotní Britům dovolit, další jednání nepřicházejí v úvahu! Kdy projevil bruselský aparát podobnou nekompromisnost a pevnost? Normálně se přece v Bruselu jedná a jedná až do nekonečna...
Nejsem ekonom, nejsem odborník, abych se mohl vyjadřovat k detailům smlouvy, ale i bez analýzy konkrétních bodů je jasné, že pokud je výsledek jednání velmi silně nepřijatelný pro jednu stranu, je to špatně. A celé dějiny nás učí, že vítězství vynucené nátlakem je vítězství krátkozraké – časem se obrátí proti vítězi.
Smlouva nyní tak rozhodným způsobem odmítnutá britskou Dolní sněmovnou (a rovněž Sněmovnou lordů) je smlouva, ke které byla britská premiérka donucena hrubým nátlakem: buď tohle, anebo nic. Anebo „divoký brexit“ se všemi potížemi, které z toho poplynou. Já být Brit, volil bych divoký brexit: žádné ústupky vůči Bruselu a ani ze strany Bruselu – vše dojednat úplně znova, od nuly – a jako rovný s rovným.