Zprávy z kdysi bohaté a klidné Venezuely zanechávají pocity hrůzy a zmatku. Bývalý řidič autobusu Nicolas Maduro to dotáhl až na prezidenta, ovšem nikdo to nepovažuje za splněný „americký sen“: střelba do demonstrantů, desítky mrtvých; hlad a prázdné obchody; chybějící léky i všechny základní potřeby; zneuznání ještě demokraticky zvoleného parlamentu a nedemokratická volba jiného, „ústavodárného“ shromáždění, absurdně zfalšované prezidentské volby. Všemocná armáda, která řídí nikým jiným nekontrolovanou těžbu ropy, černého zlata – i skutečného zlata, na něž je tato latinskoamerická země rovněž bohatá. Přitom stále hustá levicová propaganda. A jako třešnička na dortu stovky ruských žoldnéřů podporujících diktátora (o kterých Kreml samozřejmě nic neví).
Je to konflikt jako ze studené války; a myslím si, že je to skutečně konflikt, který je dědictvím studené války: na jedné straně Rusko a jeho spojenci, na druhé Spojené státy americké a většina významných zemí Latinské Ameriky; na jedné straně rétorika o imperialistech z USA, o domácích vykořisťovatelích a osvobození chudého lidu – na druhé straně realita: totální ekonomický chaos a rozvrat zásobování, dokonce nedostatek pohonných hmot, přičemž Venezuela je země ne snad jen s velkými, ale přímo s největšími zásobami ropy na světě; stačí srovnat státy Perského zálivu (kapitalistické, feudální a já nevím jaké ještě) – tímto venezuelským rájem reálně aplikovaného marxismu. A jako všude, kde se k moci dostane extrémní levice: volební podvod, potlačování všech lidských a občanských svobod, bezbřehé násilí – a v důsledku toho zástupy emigrantů, kteří hledají záchranu v sousedních zemích. Není rozdíl, jestli se to děje v Evropě, Asii nebo Latinské Americe.
Ovšem rozdíly oproti časům studené války jsou přece jen na první pohled patrné: Nicolas Maduro, ač je přes svého politického otce Huga Cháveze přímým šlahounem z Castrovy kubánské revoluce, už si netroufá označovat se za komunistu: komunismus je dnes všude na světě s výjimkou České republiky politicky zcela neprodejné zboží. Ani moskevský vládce Vladimir Putin už dnes není komunista; což ovšem neznamená, že by všichni jmenovaní z prokletého komunistického dědictví nečerpali, a to výrazně.
Také seznam podporovatelů Venezuely je zcela jiný, než jaké byly koalice za studené války: co mají společného ruský prezident, který se tak rád ukazuje ve společnosti pravoslavných křesťanských hierarchů, a fanaticky muslimská Íránská islámská republika? Co má společného Íránská islámská republika, která označuje Spojené státy americké za ďábla, a Turecko, které je jako člen NATO oficiálně americkým spojencem a vysílá poctivě své kontingenty do všech bojových nasazení Severoatlantické aliance? Co spojuje Čínu, nejkapitalističtější a oficiálně komunistickou zemi s oficiálně nekomunistickým, ale protikapitalistickým venezuelským režimem?
Odpověď je jasná: slova a deklarace plus nějaké gesto či členství v nějakém spolku už neznamenají naprosto nic. Všechny tyto země ale spojuje reálné nepřátelství vůči Západu.
Tak přece: studená válka.