Samozřejmě se nepokládám za odborníka na Jižní Ameriku. Ale politické a duchovní příběhy z tohoto kontinentu pozorně sleduji. Ať již jsou specificky jihoamerické, nebo jde, což nastává taky velmi často, o story s jakýmsi obecným přesahem. 

Příběh bolivijského prezidenta Eva Moralese patří do obou kategorií.

Více než jedenáctimilionová Bolívie je označována za zemi s největším podílem indiánského obyvatelstva; a Evo Morales za prvního indiána v prezidentském křesle. Cítil se jako spasitel a reformátor, napravovatel dávných křivd. Nosil oblečení s indiánskými výšivkami, všech 34 indiánských jazyků a nářečí v zemi prohlásil za úřední jazyky spolu se španělštinou a název státu změnil na Mnohonárodnostní stát Bolívie (Estado Plurinacional de Bolivia). Smysluplnější než tyto bláznivé nápady byly některé Moralesovy sociální reformy.

Ale jako každý, kdo se pokládá za spasitele, nedokázal se ani Morales rozloučit s jednou nabytou mocí. Vyhrál prezidentské volby jednou, vyhrál je podruhé, ale nešlo to potřetí: i v Bolívii ústava nedovoluje třetí kandidaturu stejné osoby. Vladimir Putin ve stejné situaci poslal do nejvyšší funkce na jedno období věrného Dmitrije Medveděva, který mu poté úřad „vrátil“ – a zas bylo možné dvakrát po sobě kandidovat.

Nikoho takového Morales k dispozici neměl, proto začal čarovat. Nejprve vyhlásil referendum o změně ústavy, která by třetí kandidaturu umožňovala. To bylo snad ještě s demokracií kompatibilní. Referendum prohrál. S tím se nesmířil a našel jinou cestu. Třetí kandidaturu si nechal posvětit Nejvyšším soudem, který ovládal. Třetí prezidentské volby ovšem opět neprobíhaly podle Moralesových plánů. Když průběžně zveřejňované výsledky sčítání hlasů začaly naznačovat (po referendu) další prohru, spasitel zveřejňování utnul. Chvíli bylo ticho – a pak se najednou objevily konečné výsledky, které oznamovaly vítězství Eva Moralese již v prvním kole. Občané i zahraniční pozorovatelé souhlasně konstatovali volební manipulace. Vypukly nepokoje.

Dějiny Bolívie jsou plné všemožných zmatků, převratů, vojenských diktatur a válek se sousedy. Ovšem v dnešní Latinské Americe si již nikdo nemůže dovolit otevřený vojenský puč s generálskou juntou v čele státu – pokud by se nechtěl dostat do naprosté diplomatické izolace. Evo Morales sice uprchl do spřáteleného Mexika – ale nikdo z politiků v Bolívii nechtěl posloužit armádě jako fíkový list pro diktaturu. Nakonec se k této službě propůjčila místopředsedkyně Senátu Jeanine Áňezová, která si přehodila přes hrudník trojbarevnou šerpu v bolivijských barvách a i bez dostatečné podpory zákonodárců, tedy neústavně, se prohlásila za dočasnou prezidentku. Slíbila nové volby.

Co chci říct na závěr: nerespektování pravidel a ohýbání ústavy vede k dalším a dalším zmatkům. Člověk, který uvěří ve svou nenahraditelnost, nakonec vždycky velmi špatně poslouží své zemi.