Čtu teď, s velkým zájmem a potěšením, nedávno vydané politické paměti Michaela Kocába (KOCÁB, Michael. Vabank 1989–1991 Sametová revoluce Odsun sovětských vojsk. Praha: Euromedia Group 2019). Čtu pohled do zákulisí událostí, které jsem před třiceti lety prožíval jako současník. Zákulisí – to není nic proti ničemu, každé dění má svoje zákulisí, a i tehdy, když je to zákulisí čestné a poctivé, člověku se po pohledu do zákulisí jeví věci jinak, dramatičteji, plastičtěji; jako když jsme měli v dětství taková ta stavěcí leporela, vždycky jsem je jako dítě obdivoval: barevná knížka velkého formátu se otevře, a hned jak se otevře, postaví se na ploše dvou stránek královský zámek, les s čarodějnicí nebo jiný výjev z několika vrstev nalepených složených obrázků.
Nevím, jestli se nakonec zmůžu na recenzi několikasetstránkové Kocábovy knihy, to by asi bylo spíš pro odborníka – ale jako čtenář ji mohu vřele doporučit; kdyby kvůli ničemu jinému, tak pro množství autentických – tedy pravých – a velmi zábavných historek. No, historek... 
Jednu se pokusím zreprodukovat, jednak jako reklamu na Kocábovu knihu – a hlavně jako zamyšlení nad tím, co si od počátku myslím, že to prostě není jinak možné, než že nad naší Sametovou revolucí bděly mocné nebeské ochranné síly.
Souběžně s asi dvousettisícovou demonstrací na Václavském náměstí se ve Vokovicích (na tamní Sorbonně alias Vysoké škole politické ústředního výboru Komunistické strany Československé socialistické republiky) konalo právě zasedání onoho ústředního výboru KSČ; strana už byla v rozkladu; dnes už víme, o čem se jednalo: vzájemné obviňování, agresivita, strach z lynčování davem a všechny podoby ublíženosti. („Odpovědnost od sebe každý odpinkával štítivě jako ušpiněný balon,“ shrnuje to Kocáb.) 
Ale něco konkrétního se ve Vokovicích přece jen řešilo: zda se má proti demonstracím zasáhnout silou. Naléhal na to ministr národní obrany generál Milan Václavík; vojsko a SNB plus stranická armáda zvaná Lidové milice už byly v pohotovosti. Ve všech zlomových okamžicích českých dějin armáda nakonec nebojovala, tak teď se to komunističtí generálové rozhodli změnit. Zatknout se mělo několik tisíc odpůrců režimu (ne náhodně,ale podle připraveného seznamu) a kromě rozehnání davů na náměstích, což by se jistě nepodařilo bez krveprolití, bylo cílem i plné ovládnutí sdělovacích prostředků. Prostě vojenský puč naprosto latinskoamerického střihu. 
Nakonec se většina v ÚV pro násilný zásah nenašla, jak víme. 
Ale až z Kocábovy knihy jsem se dozvěděl, jak málo tehdy stačilo k rozpoutání československé varianty krvavého rumunského konce komunismu.
Václav Malý, který moderoval manifestaci na Václavském náměstí, měl množství dobrých nápadů a občas nějaký špatný: vyzval tehdy shromážděné lidi, aby zašli do Vokovic, kde v tamní „Sorbonně“ právě zasedá ÚV KSČ, a dali tam najevo, co si myslí. Nikdo na Václavském náměstí nemohl tušit, v jaké atmosféře zasedání špiček komunistické strany probíhá, ale jako by to někdo tušil. Do Vokovic se vydalo jen několik stovek lidí. 
To by ovšem na vyděšení ústředně výborných komunistů úplně stačilo. 
Václav Havel nahrál „zastavovací projev“, předjel průvod a (což je neuvěřitelné) přemluvil příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří dav doprovázeli, aby jeho slova pustili z amplionů na svém voze. A dav se zastavil.