Unavuje nás to. Zátěž a omezení kvůli kronaviru. Tohle je zakázané, a tohle se už zase smí – ale na jak dlouho? Míra nebezpečí se počítá jednou tak, a jednou jinak, závažnost kritérií se mění, důležitý je počet lidí v nemocnicích, různě záleží na procentu pozitivních testů a čísle, které udává, kolik dalších nových nakažených nakazí každý nakažený… Konce to nemá. Vláda slibuje zrušení těch či oněch restrikcí, pak ale místo omezení restrikcí ještě přitvrdí, nemocných ubývalo, a zase jich přibývá. A ve všem je zmatek, už se nám nechce na tu vládu ani nadávat, to by se člověk unadával...
Kromě těch, kdo se bojí o svoje živobytí anebo už o ně přišli, to je veliký kříž, i když ne tak velký, jak by si přál předseda Asociace nezávislých odborů Bohumír Dufek, který se diví, že majitelé hospod a servírky a číšníci zůstávají bez práce a nenastoupí do automobilek a dalších průmyslových podniků, kde je stálý nedostatek pracovníků, kromě rodičů dětí, které by měly chodit do základní školy, ale nechodí, a samozřejmě kromě nemocných – my ostatní žijeme vcelku normálně a v klidu, pokud nedovolíme strachu, aby nás ovládal, a jsme opatrní a dbáme na hygienu. Že nemůžeme jít do opery ani na pivo? Že musíme nosit roušku na puse i na nose? Že můžeme jen na běžky, a ne na sjezdovky? Přiznejme si, je to obtíž, omezení, velice nás to otravuje, alespoň mě tedy ano, ale není to nic hrozného. Nic se nám neděje, kromě nemocných a těch, kdo přišli o živobytí.
Jsme zvyklí na vcelku dost snadný a dosti zábavný a vcelku pohodlný život. Koronakrize nás z toho usvědčuje.
Už někdy před sto lety propočítával český elektrotechnik profesor Vladimír List, kolik bychom museli, kdybychom žili třeba ve starém Římě, vlastnit otroků, abychom získali stejný životní standard, jaký nám dopřává moderní technika. A dneska by to bylo ještě o hodně více otroků: topení, otrok, který by kácely stromy a štípal pro nás dříví, otrok, který by zatápěl a staral se o oheň, aby nevyhaslo, jistě, leckdo z nás – občas – rád štípe dříví, ale jen málokdo topí dřevem na sto procent, otrok, který by navozil do sklepa led a dohlížel na něj, abychom mohli skladovat potraviny stejně pohodlně, jako si je chráníme v moderní ledničce, otroci, kteří by prali prádlo a ždímali je a sušili a žehlili, železnými žehličkami rozpálenými na ohni, a když si srovnáme rozdíl v nákladech mezi tím, co platíme za svícení elektřinou a co by nás stálo svícení lampičkami s olejem, takovými těmi hezkými, špičatými, antickými, vyšlo by nám taky docela dost otroků, kteří by pro nás museli pěstovat olejniny, lisovat je, čistit a dolévat olej do lampiček.
A tak by se dalo pokračovat.
Žijeme nesmírně pohodlně, i ti méně bohatí mezi námi žijí ve standardu, o jakém se našim předkům ne v antice, ale před pouhými dvěma, třemi generacemi ani nesnilo.
A nejsme za to dost vděční. Koronakrize nás z toho usvědčuje.