Vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská potichu připustila, že Lukašenkův režim vyhrál – ne volby, ty nadále pokládají za neregulérní nejen představitelé běloruské opozice a většina Bělorusů, nýbrž i Evropská unie a Spojené státy americké, ani ne boj o pořadatelství mistrovství světa v hokeji, které k lítosti hokejemilovného diktátora v Bělorusku nakonec přece nebude, zato v otázce moci: statisícové zástupy lidí protestující proti režimu zmizely z ulic a náměstí, celostátní shromáždění zmanipulovaných přesvědčených (takto: oboje…) Lukašenkových stoupenců úspěšně proběhlo, jeho účastníci, což nechápu, vydrželi s nadšením poslouchat čtyřhodinovou diktátorovu řeč a tleskali jako stroj… Nová ústava, podle které by se mohly konat nové prezidentské volby, jak ji Alexander Lukašenko slíbil, když protesty v Bělorusku vrcholily, sice bude – jen nebylo řečeno kdy. Tedy nikdy. Nebo až diktátor zlikviduje poslední zbytky opozice.
Ale takto tomu není jen v Bělorusku, nýbrž, jak se zdá, všude po světě: už už se zdá, že masové protesty povedou k pádu režimu, který se drží u moci proti vůli naprosté většiny obyvatel – ale ne, kruté násilí a politická hroší kůže diktátorů všude vítězí.
Evropská unie, bez velké pozornosti médií i veřejnosti, vyhlásila, že představitele venezuelské opozice už neuznává za úřadujícího prezidenta této potencionálně bohaté země. Diktátor Nicolás Maduro se může ještě pohodlněji uvelebit ve svém křesle, které stojí na slzném plynu, ohlušujících granátech i hlavních pušek… A samozřejmě, jak jinak, na výsledcích zmanipulovaných voleb.
Co zbylo ze skutečně impozantních prodemokratických protestů v Hongkongu? Peking dnes vyhledává a odsuzuje poslední aktivisty, kteří byli ochotni brát vážně přísliby čínských komunistů, že zachovají v Hongkongu svobodný a pluralitní systém, a ještě neutekli do zahraničí.
A daly by se uvést i další příklady.
Kdy naposledy vedly v nějaké zemi protesty občanů k pádu tamního režimu?
V současné chvíli bojují proti otevřené vojenské diktatuře lidé v Myanmaru neboli Barmě. Nikdo nevěří, že v zemi, kde tamní hypertrofická armáda tvrdě držela moc desítky let, vojáci, jak slibují, do roka předají moc civilní vládě; lidé si dokážou představit jen to, že několik generálů svlékne uniformu a bude jim vládnout v civilním obleku. Diktátoři jsou všude stejní, ať už se hlásí k politickým a ekonomickým chimérám Karla Marxe, anebo, tak jako barmští generálové, k buddhistickému náboženství. Od obušků a slzného plynu se v Barmě přešlo k ostré střelbě do demonstrantů.
Co říci závěrem? Nějakou optimistickou frázi, že lidská touha po svobodě se dlouhodobě porazit nedá? Anebo pesimistický závěr, že sotva si lidé svobodu vybojují, ihned ji začínají zneužívat a potom teskní po vládě pevné ruky?
Především to, že na zemi nikdy nebude ráj beze stínů, to nám, od selhání našich předků Evy a Adama u onoho stromu v ráji, už není dáno. Ale i to, že k úsilí o čestné a spravedlivé uspořádání věcí tohoto světa nás vede sám Bůh, který nás má rád, ať už jsme jacíkoli, a všechno vede a řídí k našemu dobru – i když jeho čas není stejný jako čas našich tužeb a přání.