Den za dnem sledujeme záběry nehezkého ohňostroje nad Tel Avivem a dalšími izraelskými městy. Den za dnem vidíme (na vlastní televizní oči), jak se bortí mrakodrapy v Gaze. A den za dnem slyšíme zprávy o násilnostech mezi Židy a Araby v izraelských městech. Už déle než týden.
Křesťané většinou fandí Izraeli, ale ani si neuvědomují, že ve Svaté zemi je více křesťanů mezi Araby než mezi Židy; a ani si neuvědomují, jak složitá je celá problematika.
Kdo je v právu? Židé, neboť celou Svatou zemi jim dal do užívání Bůh? Židé, protože Stát Izrael je jediná demokratická země na Blízkém východě? Protože, na rozdíl od Arabů, se snaží chránit civilisty? Nebo Arabové, protože je Židé vyhnali z území, kde po staletí žili, a i teď jim upírají právo na vlastní smysluplnou a bezpečnou státnost? Anebo Židé, protože někteří muslimové – Arabové i Íránci (ti, jak známo, Arabové nejsou) – chtějí úplně zlikvidovat jejich stát a upírají jim právo na existenci? Palestinci, tedy Arabové, protože, na rozdíl od Židů, stát stále ještě nemají a Židé je pořád odněkud vytlačují a nějak je omezují?
Velmi úspěšný izraelský spisovatel – nebo chcete-li židovský spisovatel – humorista Ephraim Kishon řekl kdysi v rozhovoru pro rakouský rozhlas: „Pro mě je na tomto zatraceném světě – a já mohu říct zatraceném světě, protože já jsem byl malý kudrnatý chlapec a mě zavraždili celou rodinu – pro mě je na tomto zatraceném světě jediná věc svatá: Stát Izrael. Ne blok LIKUD, ne izraelská politika, ale Izrael jako stát: protože to je jediný stát na světě, kde já jako Žid nejsem v menšině…“
Židé mají právo na vlastní stát a každý soudný člověk jim jej přeje. Ale nesmí být zakázána otázka, za jakou cenu. A musí se uznat, že úplně stejná práva mají i Arabové.
Původní židovský stát, jak ho schválila krátce po druhé světové válce Organizace spojených národů jako výsledek rozdělení tehdejšího mandátního území Palestina, měl být o dost menší, než je židovský stát, který nakonec vznikl – a který se, v důsledku vyhraných válek, dále zvětšil, i když se vzdal mnoha dobytých území, včetně Sinajského poloostrova, výměnou za mírové smlouvy.
Izrael od začátku sázel na demokracii – a na zbraně. Zatím mu to vždycky vyšlo. Ale není možno nevidět, že vojenskými prostředky se židovský stát brání za stále větší cenu a ústupky, které dosud učinil Arabům, nejsou dostatečné.