K Velikonocům se mi ohlásil spolužák, a co prý dělám. Tak jsem mu sdělil, že píšu. Ale když jsem mu měl říct, co, najednou jsem znejistěl. Platí ještě to, co jsem psal na začátku války? Můžu stejně upřímně říkat, co jsem říkal tehdy?

Jako by ostrá bolest otupěla. Jako by masové hroby už byly dávno odkecanou samozřejmostí, stejně jako další zvěrstva, i ta, která se dají od těch s hakenkreuzem „Z“ čekat. Už zase víme, na čem jsme, už zase jsme se s tím smířili, už zase jsme připraveni ustupovat do předem připravených pozic. Když i ti nejbližší, nemluvě o těch vzdálenějších a vzdálených, vyjadřují pochyby o smyslu boje Ukrajiny za svobodu, je to zlé. Proti informacím zase stojí dezinformace a nám najednou dělá problém si vybrat. Co si chceme myslet, co chceme říkat, co chceme dělat.

Jak to tehdy bylo? Když přišli pro Židy, mlčel jsem. Když přišli pro pacifisty, mlčel jsem. Když přišli pro mě, neměl se kdo ozvat.