Ne, že by to téma zůstávalo úplně stranou pozornosti. Ale rozhodně už není č. 1. Migranti. Muslimové, kteří se na nás valí z východu, aby u nás mohli pobírat sociální dávky. Nic jim nedáme, sami nemáme. A současně jiný pohled na tutéž věc: ti migranti, kteří přicházejí z východu, jsou kýmsi řízení a organizovaní, do našich zemí vůbec nepřicházejí náhodou, útěk před válkou je jen záminka, ve skutečnosti přicházejí proto, aby nás ovládli a změnili naše země v muslimskou provincii...
Strach. Jméno docenta Konvičky, který pro větší názornost a zpřítomnění svých myšlenek zorganizoval i – fingovaný – přepad muslimského komanda přímo na Staroměstském náměstí v Praze, je už zapomenuto. Máme nové strachy, na rozdíl od muslimské hrozby daleko hmatatelnější, děsí nás inflace, ceny energií i možnost jaderné války. Imigranti, především ze Sýrie, však stále přicházejí – a nyní prožíváme jejich novou vlnu.
Kromě obyvatel východní Moravy se ovšem prakticky nikdo z nás s uchazeči o azyl z asijských a afrických zemí osobně nesetkává. Jenom z médií sledujeme nasazení policistů, celníků a také vojáků na česko-slovenské hranici, výhrady slovenské vlády a protesty slovenských řidičů kamionů, kteří kvůli hraničním kontrolám trávili hodiny čekáním ve svých vozidlech a nikoho z naší strany nenapadlo poskytnout jim alespoň vodu anebo přistavit mobilní toalety. (Jako vždy, u nás jsme schopni akci začít, rozvinout, ale ne domyslet.)
Přijetí tisíců uprchlíků z Ukrajiny, zejména v jarních měsících ze strany většiny z nás velice velkorysé, také změnilo, myslím, náš pohled na lidi, kteří utíkají před hrůzami války. Ukrajinci, na rozdíl od Syřanů (o Afričanech anebo Afgháncích ani nemluvě) jsou pro nás přece jen mnohem pochopitelnější, známe je, jsou nám kulturně bližší, a tak i jejich utrpení jsme schopní prožívat s nimi. K Syřanům, chyceným v lese nebo vybraným z kamionu, kteří sedí, hlídaní našimi policisty, ve skupince na okraji silnice, cítíme nanejvýš kousek soucitu. Rozhodně ne solidaritu. A pro většinu z nás jsou to stále nepřátelé. Nepřátelé, kterým se musíme bránit.
Proč tohle všechno připomínám? Protože i Syřané (a další uprchlíci) jsou naši bližní. Prchají před stejnou válkou jako Ukrajinci (ale i těch už mají někteří z nás plné zuby) a generál, který rozbombardoval jejich zemi, zbavil je možnosti normálního života a donutil hledat novou naději v Evropě, je tentýž, jaký nyní velí devastačnímu bombardování Ukrajiny.
Nemůžeme v Evropě přijmou celou Sýrii a Afghánistán a Afriku a další regiony – ale stále na tom nejsme tak zle, abychom aspoň zčásti těmto lidem nemohli pomáhat. To jsem chtěl říct.