Už ji pozoruji i u sebe: únavu z války na Ukrajině. Další dopady raket, další zničené domy, další a další oběti na životech; sice vše sleduji, ale je to tak trochu jako ve verších, kterými básník Jaroslav Seifert charakterizoval atmosféru heydrichiády v Čechách a na Moravě: „Jméno za jménem odkapávalo z ostří sekery a my jsme je už ani nedokázali vnímat…“
Hovoří se o nové veliké ofenzivě na ruské i na ukrajinské straně – ale ofenziva nepřichází: vypadá to tak, že ani Rusko, ani Ukrajina na ni nemá dost sil. Fronta se nehýbe, jen na několika místech jsou do sebe vojska obou stran pevně zakousnutá a střílí se a vojáci umírají; jméno ukrajinského města Bachmutu už asi nezapomeneme.
Upevňují se, zdá se, i politické fronty: Západ versus Východ. Po dlouhé řadě špičkových činitelů, kteří přijeli na návštěvu Kyjeva směrem od západu, přijel včera (21. 3. 2023) jeden z nejmocnějších takříkajíc západních politiků ve směru od východu: japonský premiér Fumio Kišida; poklonil se obětem na místech nejhorších zločinů okupačních vojsk a slíbil Ukrajině podporu ve výši 500 milionů dolarů.
Ve stejném termínu navštívil Moskvu čínský prezident Si Ťin-pching . V době, kdy se izolace a ostrakizace kremelského vedení stupňuje mírou ještě před několika měsíci nemyslitelnou, návštěva víc než vítaná. Prezident Si byl přijat s maximální carskou pompou, hovořil o přátelství a podepsal deklaraci. Ovšem to nebyla deklarace o spolupráci dvou rovnomocných partnerů: na plochu je Čína podstatně méně obrovská (9,5 milionu čtverečních kilometrů proti 17 milionům), ale na počet obyvatel je desetkrát větší a ekonomickým potenciálem zhruba dvacetkrát.
Když se v době válečného konfliktu, který má celosvětový význam, upevňují a vyjasňují fronty: je to dobrá, anebo špatná zpráva?
Co bude po válce? A, napadá mě, bude vůbec nějaké – po válce? Není tento konflikt začátkem konce světa?