Kde jsou ty časy, kdy jsem jako malý kluk jezdil s rodiči za známými do DDR. Pro ty, kterým ta zkratka už nic neříká, jednalo se o Německou demokratickou republiku. Jeden ze sovětských satelitů, který se podařilo uloupnout od imperialismem prolezlého západního Německa a tím šestnáct miliónů Němců zachránit před týráním revanšisty a vykořisťováním kapitalisty.

 

Bylo mi devět, a snad proto si pamatuji jen kontroly na hranicích, kde nám čeští pohraničníci dávali najevo, že uniformovaný příslušník je o něco víc než běžný občan.

 

Ale ze všeho nejvíc si vzpomínám na ten pocit, když jsem poprvé a nadlouho naposled vstoupil do soukromé cukrárny. Krásně to tam vonělo a přivítala nás usměvavá paní majitelka. A abych nezapomněl, nedaleko stála privátní hospůdka a v městečku Syrau působila i autodílna se čtyřmi zaměstnanci! To bylo maximum. Pokoušet se mít těch zaměstnanců pět, to už by se z pana majitele stal vykořisťovatel!

 

Zatímco v Polsku nerozkulačili venkov, protože se asi spoustě soudruhů nechtělo skončit připíchnut vidlemi na vratech statku, měli i východní Němci svůj malinký prostor pro soukromé podnikání. To my v Československu jsme to, po sovětském vzoru, vzali z gruntu. A za každý takový pokus jsme tvrdě trestali.

 

V naší obci například odsoudili starého koňáka, že koupil nemocného koně, bylinkami ho vyléčil a se ziskem prodal. Ten zisk zkoumal znalec a dopočítal se, že bylinky nic nestály a novodobý koňský handlíř se obohatil. Starej Faflík musel vrátit nespravedlivý zisk, zaplatit pokutu, a protože u soudu verbálně projevoval nespokojenost, vyfasoval navíc podmínku.

 

V roce 1989, to už mi bylo jednadvacet, to i u nás ruplo. Vyrojily se hospůdky ve stodolách a obchůdky v garážích. Bylo to takové divoké a revolučně krásné, takže to nemohlo vydržet moc dlouho. O něco se postaral trh, o něco hygiena a živnostenský úřad. Hospody se stěhovaly do k tomu určených nemovitostí (velmi často vlastněných obcemi), ve městech vyrostly super- a hypermarkety, takže obchůdky v těch menších obcích přišly na buben. Ale pořád to šlo!

 

Další zlom přišel na počátku letošního roku. Netvrdím, že za něj může jen elektronická evidence tržeb. To je jen příslovečný poslední hřebík do rakve podnikání v mnoha malých obcích.

 

Za první tři měsíce zavřelo v našem malém, venkovském okrese padesát obchodů a hospod. V tom samém čase se v šestnáctitisícovém okresním městě rozhodlo o tom, že vedle Penny, Billy, Lidlu, Normy, velkého Alberta a obchodní zóny Tesco se bude stavět další obchodní zóna firmy Kaufland. Maloobchodů v centru města ubývá, do problémů se pomalu dostávají i neuvěřitelně zdatní vietnamští obchodníci. Ale vraťme se na vesnici.

 

Začátkem dubna, to se ještě zdálo, že letošní zima končí, jsem prožil takové malé dejà vu. Vstoupil jsem do první obecní, rozuměj obcí vlastněné a provozované, hospody v našem okrese. Nebudu tu vesničku jmenovat.

 

Přišli jsme s manželkou pět minut před otevírací dobou. Bylo otevřeno a paní hostinská za pultem.

„Nevadí, že jsme přišli dřív? Můžeme si sednout?“ ptám se zdvořile.

„No, když myslíte,“ odvětí mi ta vlídná žena.

Na tabuli vedle výčepu je napsán seznam čepovaných piv.

„Dám si dvanáctku,“ hlásím.

„Ta došla.“

„Tak nefiltrovanou desítku.“

„Tu nepřivezli.“

Jedenáctku nějakým zázrakem mají.

Manželka na třetí pokus uspěje s jablečným džusem.

Po osmikilometrové procházce by to chtělo něco na zub.

„K jídlu nic nemáme, jenom to, co tu vidíte.“

Horalky, slané brambůrky, arašídy a pěkně tvrdé preclíky.

 

Chudák starosta. Opravil sál i hospodu, udělal nové topení. A pak mu nájemkyně sdělila, že nevyjde a končí. Přece nenechá hospodu zavřít. Vždyť to není jen kuřárna pro pár štamgastů. Tady se plánují máje, a rybářské závody, zasedá tu zastupitelstvo a v létě sem mohou zajít návštěvníci obce. To bychom už vypadali jak pohraničí.

 

A tak se z paní hostinské stala zaměstnankyně. Se stálým platem, bez motivace. Sice s šéfem starostou, ale ten má tisíc jiných starostí, než aby dělal týdně inventuru a pravidelně sledoval vybavenost obecní osvěžovny. Že budou v roční obchodní bilanci hostince převažovat červená čísla, je nabíledni.

 

V další, ještě menší obci zkrachoval obchod. Neudržel se přesto, že nájemce neplatil obci žádný nájem a obec na své náklady obchůdek stavebně udržovala. Přihlásil se nový nájemce a vznikla nová smlouva. Nájem se neplatí, obec hradí opravy, údržbu, vytápění i drobné náklady v řádu stokorun.

 

Před týdnem se mi kolegyně starostka pochlubila, že místnímu obchodníkovi obec uhradila náklady na pokladnu EET. Čím menší obec a čím dále od města, tím jsou radnice zoufalejší.

 

Jsme bohatá země. Reformou rozdílení státních daní si obce polepšily. Mají na to, obchody i hospody dotovat. Mají na to, dotovat odvážení odpadů z domácností, převzít a dotovat místní pobočku pošty (taky pěkná státní kulišárna), dotovat ordinace místních lékařů (kterých valem ubývá a jsou čím dál méně ochotni na vesnicích ordinovat), dotovat ztrátové linky autobusové dopravy (aby autobus jel častěji než dvakrát či třikrát za den), vodné i stočné. Některé obce začínají suplovat sociální politiku státu.

 

Radnice tak činí s přesvědčením, že přece není možné nečinně přihlížet, jak se jejich vesnička svým způsobem vrací před rok devatenáct set. Kdy tu nebyla pošta, do města se chodilo pěšky a na návštěvu doktora jste si museli připlatit. Je to pochopitelné, chvályhodné (od čeho jiného zastupitelstvo je, než aby se staralo o blaho obyvatel obce), ale systémově je to špatně.

 

Co bude, až EET dopadne na řemeslníky? Budou obecní zámečnictví, obecní tesařství, truhlářství a zednictví? Všechna tahle řemesla jsou v obci víc než potřeba. Pan ministr Jurečka, jehož resort i partaj úžeji s venkovem souvisí, se nechal slyšet, že na podnikání v malých obcích by se mohly poskytovat státní subvence. Radní v Kocourkově aby závistí pukli.

 

Jak jsem napsal výše, za vše nemůže EET. Je mnoho důvodů, proč má dnes český venkov, který vnějškově bezesporu roste do krásy, tak vážné vnitřní problémy. A jednoduchý recept pro jejich zhojení neexistuje.

 

Ale jedno považuji za jisté. Ukončení všudypřítomného státního poručníkování, které se nejen obcím a podnikatelům, ale všem lidem svými regulacemi a nařízeními a zákazy nehorázně vlamuje do života, by zaručeně pomohlo!

 

Autor je starosta městyse Senomaty ve Středočeském kraji.