První kolo volby prezidenta České republiky 2018 je tedy tak nějak za námi – nejhorší obavy se nenaplnily, Bohu díky za to.
Miloš Zeman získal sice na několika místech už v prvním kole přes padesát procent odevzdaných hlasů a v Ostravě, třetím největším městě státu, neměl k takovému výsledku daleko, ale celostátně „udělal“ jen 38,57 %; o palmu vítězství se tak musí utkat s Jiřím Drahošem, který získal podle konečných výsledků 26,60 %.
Jiří Drahoš není, a to z celé řady důvodů, tím člověkem, kterého bych si přál jako prezidenta republiky, kdybych měl odpovědět na otázku, koho bych si přál za prezidenta – ale takto otázka nestojí. Nežijeme v ideálním světě a je třeba zvažovat racionálně naše nemožnosti a možnosti. Naprostou prioritou je, aby z pražského Hradu zmizel Miloš Zeman – a s ním jeho squadra – či spíše sbórišče – pošetilých a nebezpečných lidí. Jiří Drahoš bude normální prezident, jak je to dnes v Evropě zvykem: žádný světec, žádný filozof, vzdělaný profesor, dobrý úředník, kompatibilní s těmi kultivovanějšími, a ne s těmi nejhoršími z mafií, které se snaží vládnout Evropě. Proč ne? Žijeme tam, kde žijeme. Jsem proto rozhodnut, a to v nejlepším dosažitelném zájmu České republiky, Jiřího Drahoše volit – a dokonce udělat i něco pro to, abych pro něj získával hlasy, ať se prezidentem opravdu stane: VOLTE JIŘÍHO DRAHOŠE! (Doufám, že své stanovisko říkám zřetelně a jasně.)
Kandidátů se nakonec vyvrbilo devět, místo na Hradě je jenom jedno – musí být tedy osm poražených, z toho v prvním kole sedm. Ale nakonec jenom jeden dokázal říct: „Prohrál jsem“ – ten úplně poslední, Vratislav Kulhánek s necelým půl procentem hlasů; ale i on to zabalil tak, že jako v životě vždycky všechno vyhrál, tak že může jednou prohrát... Jinak všichni ostatní, podle svých slov, vlastně zvítězili, i když nevyhráli. Žijeme v době až trapně, až obsedantně posedlé touhou vyhrávat a vítězit; není to dobré předznamenání pro normální chod a život společnosti.
Kdo prohrál snad nejvíc, je Michal Horáček. Prošustroval v prezidentské kampani 33 milionů svých vlastních peněz, věnoval jí dva roky života (začal kampaň jako první) – a nedostal se ani do druhého kola; je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí, aspoň navenek, svou prohru nese. Dokonce udělal rytířské gesto a svoje billboardy, zaplacené až do konce ledna, nabídl zdarma Jiřímu Drahošovi.
Tragickou postavou letošních prezidentských voleb je Pavel Fischer. Někteří komentátoři ho dokonce s jeho 10,23 % odevzdaných hlasů označili za překvapení kampaně. Překvapení to ovšem není v našich křesťanských kruzích, zejména na Moravě, zde jde spíše o překvapení opačné: stovky, snad tisíce podporovatelů a dobrovolných aktivistů jeho kampaně byly přesvědčeny, že Fischer bude prezidentem. Ale ani kdyby získal dvojnásobný počet hlasů, než kolik získal, na druhé kolo by to nestačilo. Není možné začít s propagací úplně neznámé osoby až se začátkem kampaně: prezident musí být někdo, o kom už lidé vědí a kampaň na něj jenom poukáže. Ale tomu Fischerovi podporovatelé nevěřili, výzkumům veřejného mínění nevěnovali pozornost, o to více agitovali: hořeli, a kdo hoří, zapaluje. Spousty věřících našly v letošní prezidentské kampani svoji občanskou a křesťanskou důstojnost: příležitost k nesobeckému a totálnímu, celostnímu nasazení, kterou jim jinak současná česká, slabá a relativistická církev neposkytuje.
Připadalo mi to někdy až jako replika politických kampani z počátku 90. let, kdy, po pádu bolševika, spousta katolíků uvěřila, že církev a lidová strana je v podstatě totéž – a že každý křesťan musí bojovat za lidovou stranu a volit ji; to už si dnes nikdo nemyslí. Církev přece nemá žádné své vlastní politické vyjádření! Ale v případě Fischerovy kampaně jsme znovu viděli politické letáky v kostelích, četli jsme články na jeho podporu v biskupských věstnících, a kdo si dovolil Fischera kritizovat či jenom poukazovat na některé problematické stránky jeho kampaně, stával se terčem nepochopení.
Když mladí lidé na setkání v Riu začali skandovat jeho jméno, papež František jim odpověděl tím, že začal skandovaně volat jméno Ježíš: angažovat se s náboženským ohněm v srdci pro člověka, byť sebelepšího, je mylné. Požehnané je jenom angažování pro Ježíše.
10,23 pro zcela neznámého kandidáta je úžasný úspěch; ovšem úžasný úspěch, který nevede nikam, který končí do ztracena. Škoda tak velkého nadšení a nasazení tolika věřících lidí.