1.
Po jednání s Kim Čong-unem v Singapuru si Donald Trump myslel, že Nobelovu cenu za mír už má skoro v kapse. Je přece trapné, že on ji ještě nemá, zatím co ta nula Obama ano! Pak mu však někdo řekl, že v případě mírové dohody by museli cenu dostat představitelé obou stran a Kim má už ruce tak ušpiněné od krve, že mu nikdo Nobelovu cenu za mír nedá. Tak Trumpa jednání s Korejcem přestalo bavit
Tohle je jen spekulace – a může to být druhý, doplňující důvod. Hlavní příčinu nečekaného konce jednání v Hanoji vidím jinde.

2.
V době, kdy začal (ve spolupráci se zkušeným publicistou) radit té sice početnější, ale hloupější části lidstva (což je, jak známo, celé lidstvo mínus on sám), jak se má žít, byl Donald J. Trump sice už známým podnikatelem v nemovitostech a v hazardu, ale o jeho prezidentské kandidatuře se vykládaly jen vtipy.
Před devíti lety vyšla publikace Donald J. Trump – Bill Zanker: „Myslete na velké cíle a dobře se bavte“ i u nás (Praha: PRAGMA 2010); vrátit se k ní a číst ji pozorně znamená mnohé kroky dnešního prezidenta USA lépe chápat a lépe jim rozumět.

3.
Tak si myslím, že předčasný konec hanojského jednání s Kim Čong-unem nebyl žádný neúspěch, natož debakl Donalda Trumpa, nýbrž že americký prezident už do Vietnamu jel s tím, že svého partnera a protivníka „podusí“ právě tak, že v nejlepším z ničeho nic odejde od stolu, ale nechá si otevřenou množnost budoucího vyjednávání. (Nejdřív ovšem musejí přijít urážky a výhrůžky, nezapomeňme, bez nich se začít jednat nedá!) A to, co se stalo, je účinná metoda nepříliš solidního byznysu: dnešní ztráta může znamenat větší budoucí zisk, když při pozdějším jednání – a právě tu možnost nechal Trump otevřenou – člověk na druhé straně stolu už bude docela změklý... Dá se tak získat něco navíc. A když ne – tak člověk, který vidí zmatek na tváři druhého partnera, se alespoň dobře baví...
Jsem určitě jeden z posledních, kdo by věřil severokorejskému diktátorovi třeba jen nos mezi jeho lstivýma očima – ale myslím si, že tentokrát nelhal, když před jednáním prohlašoval, že by do Hanoje nejel, kdyby nechtěl jaderně odzbrojit. Nikdo na světě si samozřejmě nemyslel, že by se Kim mohl naráz vzdát celého svého jaderného arzenálu, ale obchod částečné omezení jaderného zbrojení výměnou za částečné omezení sankcí byl už hotov (vůbec není pravda, že schůzka zkrachovala proto, že byla špatně připravena), když Trump přerušil jednání, zrušil tiskovou konferenci a společný oběd a obvinil Kima, že žádal zrušení všech sankcí.
Poté, co se trochu vzpamatovala z utrpěného šoku, severokorejská strana vyhlásila, že úplné zrušení sankcí výměnou za pouze částečné omezení jaderných zařízení nepožadovala. Jak trapné: věřil jsem v tu chvíli krvavému komunistickému diktátorovi, a ne demokraticky zvolenému prezidentovi velké západní země! A jak trapné, Trump vzápětí s neuvěřitelnou bohorovností přiznal, že Kim skutečně úplné zrušení sankcí nežádal!
A svět na to hledí, a nic nechápe.

4.
Je jaderné odzbrojení Korejského poloostrova blíž než kdy předtím, když padla konečně kosa na kámen a severokorejská strana, nerespektující žádné zásady, má konečně rovnocenného protivníka? Právě že ne! Nějaká dohoda je po hanojském debaklu skutečně blíž než předtím, ale trvalý mír nikoli. Dohody darebáků nikdy nevedly k míru. Naopak, nejednou v dějinách právě takové dohody byly jen předzvěstí dalších a horších válek.