Výročí

Česká republika je 20 let členem Severoatlantické aliance. Konala se k tomu v uplynulých dnech řada slavnostních akcí. Kromě Česka slavilo Polsko a Maďarsko, přijaté do NATO současně, a také Slovensko, přijaté o pět let později; prostě tři země slavily dvacáté výročí, a jedna patnácté: kde je problém? Všechny čtyři státní vlajky se třepetaly stejně – není důležité, když se opozdíte, hlavní je, abyste nakonec i vy seděli u stolu...

Madeleine Albrightová

Hlavní hvězdou pražských oslav je pro mě – a asi zdaleka nejen pro mě – Madeleine Albrightová, bývalá americká ministryně zahraničí a rodačka z naší země. Myslím – a opět: to není zdaleka jen můj názor! – že bez ní by cesta středoevropských postkomunistických zemí do atlantických obranných struktur byla o hodně delší a nesnadnější a možná by se neuskutečnila vůbec, protože hlavní bylo, že se nezmeškal příhodný okamžik. A středoevropské země, když se osvědčily, otevřely cestu do NATO i státům z Balkánu. Bez Madeleine Albrightové by dnes Evropa vypadala jinak: o hodně hůř.
Madeleine Albrightová vystoupila v několika interview (stále mluví vynikajícím způsobem česky) – a její názory byly jak závan svěžího vánku. Amerika není silná, když si myslí, že může být sama, komentovala heslo současného prezidenta Donalda Trumpa America first, ale když má spojence; a stejně tak není silná tehdy, když hraje globálního policistu. Ovšem přítomnost USA v Evropě je důležitá: v Mnichově 1938 Amerika nebyla, připomněla.
Hlavně ovšem paní Albrightová – a to je myslím na výsost aktuální – varovala před plíživým návratem fašismu do Evropy; její nová kniha Fašismus – Varování (Praha: Argo 2018) česky vyšla právě včas.

Protivník

Jinak jsem spíše pesimista.
NATO je obranná vojenská asociace – ale má problém jasně definovat, kdo a proč je její protivník. Není si jistá tím, proti komu se vlastně brání. Ne v oficiálních dokumentech ústředí, tam je díky Bohu vše jasné, ale v postojích jednotlivých členů.
„Vám, Čechům, chybí pro pochopení dějin důležitá zkušenost: aspoň jedna ruská invaze,“ říkali nám Poláci před rokem 1968. Nyní, více než padesát let po ruské invazi do Československa, se ukazuje, že jedna okupace řízená z Moskvy středoevropským národům k zamyšlení nestačí.
Na nejvyšším postu Českého republiky sedí politik, jehož postoje by nemohly být ani o fous jiné, kdyby byl úředníkem ruského, a ne českého státu – a většině Čechů to zásadně nevadí (snad Američanům, kteří jej nechtějí přijmout v Bílém domě). A Maďaři, krvavě okupovaní Sovětským svazem roku 1956, dnes závislost na Moskvě vysloveně milují: nejde jen o rétoriku: další výstavbu své jaderné energetiky Maďaři svěřili do rukou ruské firmy, ač měli i jiné možnosti, a dodnes nevybudovali ropovodné spojení do blízkého Rakouska, které by je, jako nás ropovod Ingolstadt, vybudovaný hned po sametové revoluci, zbavilo jednostranné závislosti na Rusku.

Byt

Česká televize nás v souvislosti s výročím nechala nahlédnout i do novém budovy bruselského sídla NATO – největšího kancelářského domu v Evropě, s ústřední dvoranou, v níž pohled ke stropu vede oko do stejné výše jako v chrámu svatého Víta v Praze.
Vzpomněl jsem si přitom na jeden ze „zákonů“, které koncem padesátých let zformuloval Cyril Northcote Parkinson ve své sérii esejů o moderní byrokratické správě (Zákony profesora Parkinsona, poprvé česky už v roce 1966). Profesor Parkinson říká, že stavba veliké a reprezentativní budovy je znakem končící moci nějaké instituce, ne jejím vrcholem. „Velká doba papežů,“ říká – a myslí tím vrchol jejich politické moci – „už byla dávno pryč,“ když se stavěl ohromující římský chrám svatého Petra; velkolepá budova britského Parlamentu se postavila v době, kdy už Parlament zdaleka nebyl všemocný a většina rozhodování se soustředila v rukou vlády.