Minulý víkend byl pracovní. V sobotu 16. listopadu jsem měl jako řidič pražské tramvaje speciální linku, která navážela lidi na manifestaci Milionu chvilek pro demokracii na Letnou. Velmi mě překvapilo veliké množství lidí, davy se skutečně valily ze všech stran. Chování lidí (mohu srovnávat!) bylo velmi ukázněné a služba proběhla v klidu.
V neděli 17. listopadu jsem měl linku 22, takže jsem jezdil kolem Národní a kolem domu, ve kterém na nábřeží bydlíval Václav Havel. Vše to ve mně vyvolalo vzpomínky na ony památné dny roku 1989. Dnes se o tom všem vedou různé polemiky, ale pro mě zůstává onen pocit, který mám vrytý ve vzpomínkách a který nelze zapomenout. Bylo to úplně nové nadechnutí, kdyby to nebylo nevhodné vzhledem k našemu Pánu, skoro bych řekl nové vzkříšení. Jakýsi bod nula, kdy začalo něco nového, o čem jsme snad ani nesnili...
Bylo to období Boží milosti, kterou nám dobrý Bůh dal a kterou jsme ne úplně využili. Škoda... Boží milosti chodí stále, tak snad není s naším národem vše ztraceno. Ocenil jsem, že Dana Němcová na sobotní manifestaci zmínila, že jde z katolické mše – a v jednom rozhovoru vyjádřila radost nad tím, že se lidé scházejí k vytváření pozitivních věcí.
Také jsem slyšel projev Andreje Babiše. Následně jsem viděl plné Václavské náměstí a vybavila se mi vzpomínka, jak jsme tam se spolužáky 20. listopadu 1989 také zvonili klíči. A najednou mě napadlo, že by bylo krásné vzít slova premiéra Babiše vážně (a ne jako marketingový tah) a pozvat jeho voliče taky na ten Václavák a podat si s nimi ruce a mít se navzájem rádi. Ale to asi bez Boha nepůjde. Já ale vím, že Bůh spojuje nespojitelné...
Začátek 90. let byly krásné roky...
Tolik jenom takové moje postřehy.