V listopadu 1989 jsem byl studentem třetího ročníku gymnázia. Bylo mi 17 let a považoval jsem se za ateistu. V mé rodině nebyl nikdo v komunistické straně, a tak jako asi ve většině rodin jsme doma režim kritizovali a zesměšňovali. Bylo mi naprosto jasné, že s komunisty nechci mít nikdy nic společného.
Na základní škole jsem zahořel zájmem o přírodní vědy a ve spojení s mou vrozenou touhou někomu pomáhat jsem se rozhodl, že budu studovat medicínu. Adekvátně tomu jsem zaměřil při studiu pozornost k profilovým předmětům biologii, chemii a fyzice. Studium těchto oborů mi dávalo naprostou jistotou, že žádný Bůh není.
Většina lidí mi předpovídala hvězdnou kariéru, nejlépe v roli primáře v nějaké významné nemocnici. Já to ale viděl tak, že bych daleko raději odešel někam do severních Čech, kde byl nedostatek lékařů...
A do toho přišla revoluce. Mé plány se nezměnily, ale můj táta začal podnikat a při jedné ze svých častých cest, které by se za socialismu jistě nekonaly, zemřel v Německu při automobilové nehodě pár dní po mých 18. narozeninách...
Tím jsem přišel o hlavního podporovatele a život se začal ubírat jinou cestou.
Nikdy jsem nepřemýšlel, co by bylo kdyby.
Asi týden o tom tak trochu rozvažuji a není to jednoduché. Pokusím se o takovou fantazii.
Pravděpodobně bych docela bez problémů medicínu vystudoval. Naše rodina neměla žádný vysloveně politický škraloup a táta měl známosti. Asi bych opravdu odešel na sever a možná i dost obětavě bych jako lékař pracoval. Je ovšem velmi pravděpodobné, že bych nepoznal Boha. V naší rodině nikdo věřící nebyl a já sice občas zašel do nějakého otevřeného kostela, kde mi bylo dobře, ale padal na mě smutek, že nikdy nebudu schopen pochopit, o co tu vlastně jde...
Socialismus by mi v tom asi těžko pomohl, a tak nemohu vyloučit možnost, že bych se za určitých okolností s režimem i zapletl. Čím dále víc si totiž uvědomuji, že bez Boha jako kompasu se těžko rozlišuje dobro a zlo. Pokud bych tedy cítil, že jako člen KSČ bych mohl v oboru něčemu pomoci, nevím, jak bych volil. Jinými slovy asi jako jediný přispěvatel ankety na Skleněném kostele nevidím svoji budoucnost v socialismu a priori ve vězení nebo jako pronásledovaný, ale asi jako normální socialistický člověk, který ovšem touhu po životě nikdy v plnosti nenaplní.
Společensky bych se ale jistě těšil větší vážnosti a vlastně by mi zdánlivě nic nechybělo.
Představa je to děsivá a Bohu díky, že se nenaplnila.