Život se na chvíli zastavil. V éteru zašumělo a ozval se nezaměnitelný hlas premiéra:

„Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy.“ Projevem, který obsahoval tato slova, poslal Winston Churchill trestuhodně nepřipravené britské impérium do války. Monumentálního zápasu na život a na smrt. 

Po osmdesáti letech promluvil premiér jiné země.
„Čísla nákazy závratně rostou.“ Trestuhodně nepřipravená, zdánlivým ústupem viru ukolébaná země. 

Ani v jednom případě posluchači nemohli tušit, jaké události zítřek přinese. Zda hrdý Albion nepodlehne hitlerovské mašinérii vítězně pochodující Evropou. Zda se zadlužená česká státní pokladna nepromění v černou díru, zda se české zdravotnictví nepočne hroutit pod náporem nemoci.

Winstonu Churchillovi mohou aktivistky sprejovat hanopisy na pomník třeba každý den, ale s Andrejem Babišem ho srovnávat prostě nelze. Protože po předneseném projevu se anglický „buldok“ zakousl do práce a svou zemi zachránil. Jak by asi anglický národ po několika měsících vládního nicnedělání přijal další projev, ve kterém by premiér vyzýval k hrdinné obraně Londýna obklíčeného dávno se vylodivším wehrmachtem? 

Projev českého premiéra by snad byl přijatelný. Kdyby zazněl v březnu! 

Výrazně chudší, s nepřipravenou infrastrukturou a s revoltující částí veřejnosti stojíme před novou vlnou epidemie. Jestliže nám ta první sahala po kolena, druhá nám hrozí přerůst přes hlavu. Lépe řečeno již přerůstá! A málokdy bylo v české politice tak jasno v tom, na čí hlavy padá rozhodující díl odpovědnosti za tento stav.   

Jenže samotné povědomí o tom, kdo za to může, nám, jak pevně doufám, dobře poslouží napřesrok, při parlamentních volbách. Pro teď zbývá jen ta krev, dřina, pot a v mnohých rodinách slzy!

Člověku se tají dech, když sleduje, jak ze dne na den a nyní již z hodiny na hodinu temní obraz pandemie v české kotlině. Jak se mobilizuje personál, začínají stavět improvizované nemocnice. Jako bychom, aby těch paralel nebylo dost, stáli po boku obyvatel britského pobřeží a s obavami hleděli přes kanál La Manche, na jehož druhém břehu německé tanky drtí poslední vzdor francouzské armády. Co s námi bude?

Není pochyb o tom, že hlavní břemeno pandemie dopadne na naše zdravotníky. Lékaře, sestry, další personál nemocnic. Podobně, jako tehdy v Británii nesla hlavní nápor hrstka válečných pilotů, včetně těch českých. A svým umem a statečností zabránila invazi.

Česko má vyspělé zdravotnictví, odborníky v adekvátních vědeckých oborech, skvělé a obětavé zdravotníky. Přes současnou politickou i společenskou mizérii spoustu obětavých a statečných lidí. To jsou základní kameny, na kterých budeme v následujících týdnech stavět.

Dvě věci nám ale chybí.

Zaprvé opuštění bláhové, sekulární víry, že jsme mírou všech věcí, že náš pokrok učiní svět navždy bezpečným a blahobytným místem. Jednodušeji řečeno, že si dokážeme zařídit ráj na zemi. A zadruhé přijetí víry, že smrt nemá v životě člověka poslední slovo. Bez tohoto vědomí se nikdy nedokážeme s takovými situacemi, jaké právě čelíme, se ctí a nezbytnou dávkou realismu vyrovnat.