Pokouším se napsat něco smysluplného ke coronavirové nákaze a našim perspektivám do budoucna. Moc se mi to nevede. Jak psát o tom, o čem:
1. všichni velmi málo víme;
2. kam se to bude šinout, tušíme jen mlhavě (a to nám ještě fandím).
A konečně 3. – reakce lidu na jakékoli opatření (zpřísnění, uvolnění, povinné očkování vybraných skupin nebo všech) je námětem na horor; dnes totiž je každý minimálně epidemiolog se dvěma atestacemi, ne-li rovnou profesor z oboru.
Tak mi z toho zatím vychází, že mohu tak maximálně napsat, jak jsem se v téhle situaci zařídil já.
Nejvíc mi v mém rozhodování pomohl drobný článek na netu, který napsal jakýsi stařík z USA. Je mu asi osmdesát a u článku má fotku s bílým stetsonem na hlavě (jak jinak u chlápka z venkovských plání Oregonu).
V tom článku nepolemizuje o tom, zda se očkovat nebo ne, jak dlouho vydrží imunita a zda je rozumné měřit si pravidelně hladinu protilátek. Píše asi toto:
Můj děda zapřáhl koně, na vůz posadil babičku, tátu, strejdu s tetou, a vyrazil na západ. Projel divočinou, našel vhodný místo, postavil srub, vybudoval farmu, vychovali s babičkou kupu dětí. Při tom všem dřel jak mezek, o kejhák mu šlo vod divokejch indiánů, medvědů grizzly, při zimních vánicích a každým vážnějším vochoření. To samý platilo o jeho ženě i dětech. Nejbližší farma byla dvacet mil daleko a nejbližší doktor byl Bůh ví kde. Lidi, co vybudovali Ameriku, prostě museli jít do rizika, stokrát většího rizika, před kterým se dnes třeseme a schováváme my!
Poučen tímto moudrým americkým kmetem jsem to vyhodnotil následovně:
1. Udělám vše rozumné, abych se před virem chránil, a totéž budu radit všem, kdo mi budou ochotni naslouchat. Po prodělání nemoci i dvou očkováních půjdu na posilovací dávku, nebudu zbytečně chodit na početná shromáždění, kde být nemusím. Taky budu v rozumné míře dodržovat opatření (nošení roušek v obchodech a podobně).
2. Ale nepřestanu žít! Tchyně s druhem marodí s covidem, nosíme jim potraviny, manželka jim zpočátku vařila. Při návštěvě máme roušky, ale nestavíme jim jen tašky před dveře. Potřebují lidský kontakt, stejně jako naše děti a vnoučata a spousta lidí v mé obci. A tento kontakt neobětuji!
3. Jsem moc rád, že se česká vláda chová rozumněji než slovenská a opět nepřistoupila k zákazu účasti na mši svaté. Nemyslím si, že by katolická církev měla při omezeních trojčit a nesolidarizovat se s občany této země. (Což se mimochodem neděje a mám někdy až pocit, že si v některých diecézích a farnostech děláme z boje proti nákaze náhradní program za dávno vyvanulý duchovní obsah.) Chápu, že vloni se k zákazu přistoupilo, protože jsme o působení viru nevěděli prakticky nic. Dnes je myslím zřejmé, že účast na mši svaté při dodržení stanovených pravidel představuje riziko asi podstatně menší, než návštěva divadla nebo nákup v supermarketu. Kdyby tedy dnes nějakého joudu napadlo účast na mši svaté zakázat, asi bych se na rozdíl od loňska šprajcoval. Můj instinkt dlouholetého starosty obce mi totiž říká, že tenhle problém, který prožíváme, jen tak neskončí a účast na mši svaté i svaté přijímání jsou pro mne poklady, jejichž hodnotu jsem objevoval hodně dlouho a vzdávat se jich bez boje nehodlám.
Prostě se s větší mírou rizika budeme muset naučit žít! Jako naši prapředkové, které mohl zabít zápal plic nebo komplikace po banálním zranění. A ve srovnání s námi – oni tu míru ohrožení a řádově drsnější realitu tehdejšího života nést dokázali. Že jim v tom byla pomocí jejich křesťanská víra (nebo alespoň její podvědomý dopad kombinovaný s jistou mírou fatalismu, jak jsem to poznal u svých ve víře velmi vlažných praprarodičů) je nabíledni.
Chovat se zmužile dnes, kdy máme tendenci řešit každé píchnutí v zádech a donekonečna probírat estetické detaily našich nezadržitelně stárnoucích těl, je o dost těžší.
Kdybychom my, dnešní křesťané, nebyli ve své víře tak trestuhodně zvlažnělí, mohli bychom naší společnosti svým postojem posvítit na cestu i z téhle šlamastyky.