Před soukromým bydlištěm prezidenta České lékařské komory se shromáždil dav odpůrců protikoronavirové vakcinace – a řval; řval, zatím jen řval a vyhrožoval smrtí („zhoupnutím na lucerně“), a to nejen panu doktoru Kubkovi, ale i jeho za okny bytu přítomné rodině.
Podobná „dostaveníčka“ si musela prožít i paní hlavní hygienička a další činitelé, kteří mají na základě svých odborných znalostí za to, že lidé, kteří se nenechají očkovat, představují potencionální nebezpečí nákazy pro své bližní; takový názor by se – podle některých odpůrců vakcinace – měl trestat smrtí. Tedy trestem, který už desítky let české trestní právo nezná – a bylo by jej možno vykonat jedině formou lynče („lucerna“).
Násilnost a hrubost se šíří kolem nás v intenzitě, jakou česká společnost od padesátých let minulého století nezažila.
Řeknete možná: „Já jsem taky odpůrce očkování, cítím se vládními protiepidemickými nařízeními diskriminován, ale nikomu pod oknem jsem neřval a po ničí smrti jsem nevolal.“ Dobře. Ale zamyslete se prosím nad tím, s kým se ocitáte na stejné straně barikády.
Protože to, že je to barikáda, je podle mého názoru nesporné; pozice jsou vyhraněny do absolutna. Protiočkovací demonstrace a průvody nejsou jen vyjádřením názoru, tak mi to připadá, ale čímsi daleko víc, až jakýmsi náhradním náboženstvím. Ani s těmi nejrozumnějšími odpůrci očkování už dnes věcná, natož pak odborná debata není možná, k té odborné, to musím říct jasně a jednoznačně, já ovšem nejsem kompetentní; já mohu jen opakovat názory osob & institucí, které považuji za autoritu, ať již lékařskou (kontrolní a schvalovací orgány českého státu a Evropské unie), anebo morální (papež a moravský arcibiskup metropolita). Howgh.
Napsal jsem, že dav pod okny doktora Milana Kubka „zatím“ jen řval a vyhrožoval. Je to šílené, ale je to tak: dějiny nás učí, že tam, kde se násilím vyhrožuje, dříve či brzy k násilí dojde.