Britský spisovatel indického původu Salman Rushdie byl 12. srpna 2022 napaden a vážně zraněn mladým mužem, již v Americe narozeným synem šíitských přistěhovalců. Stalo se tak před začátkem setkání se čtenáři v Chautauqua Institution, uznávaném (již v 19. století založeném) protestantském vzdělávacím středisku v Chautauqua na břehu stejnojmenného jezera ve východním cípu státu New York v USA.
Na Salmana Rushdieho jsme již pozapomněli; na světě se dějí stále nové, stále příšernější hrůzy. Ale když byl spisovatel za svůj román Satanské verše v únoru 1989 íránským duchovním vůdcem Rúholláhem Chomejním stižen fatvou, rozsudkem smrti, který měl vykonat každý muslim, který by k tomu měl příležitost, šokovalo to celý svět.
Britské policii se podařilo Rushdieho ochránit, ale za cenu toho, že autor prožil desítky let života ve strachu, pod nepřetržitým dohledem a na různých, rychle se střídajících místech. Obětmi islámských fanatiků se mezitím stali Rushdieho překladatelé: v roce 1991 podlehl atentátu překladatel Satanských veršů do japonštiny, téhož roku byl vážně zraněn italský překladatel; v roce 1993 přežil tři zásahy střelnou zbraní překladatel do norštiny a v červenci 1993 zahynulo 37 lidí při útoku na hotel, kde bydlel překladatel Rushdieho díla do turečtiny, překladatel sám útočníkům unikl…
Satanské verše jsem nečetl a ani to nemám v úmyslu: život je krátký a člověk je zodpovědný za to, jak využije čas, který mu byl vyměřen. Jakýchkoli vlastních soudů o kvalitě a smyslu Satanských veršů se tedy zříkám, nalistoval jsem si jen hodnocení zveřejněná na českém čtenářském webu; takže malá mozaika z publikovaných názorů českých čtenářů:
„Ufff, tak konečně to mám za sebou!“ – „No, s buldočím úsilím jsem to dočetl, ale trvalo mi to dobře pět měsíců.“ – „To se nedá číst najednou. Ze začátku to bylo po pár stránkách, pak, když už si člověk zvykl, přečetla jsem i delší kus, ale musela jsem to proložit něčím normálním, to orientální vyprávění plné snů, obrazů, popisů, filozofických momentů a všeho možného jiného bylo vyčerpávající.“ – „S touto knihou jsem se hodně a především dlouho pral, ale žádné velké nadšení se nedostavilo. Ano, je to rozhodně kontroverzní kniha, ale současně i hodně přeceňovaná. Nebýt toho, že na autora byla vyhlášena fatva, jeho kniha by asi byla daleko méně populární. A s odstupem doby mám i pochybnosti, zda čas, který jsem jejímu čtení věnoval, nebyl ztrátou.“ –– „Každopádně je to kniha, ke které se nejspíš vracet nebudu.“
A když se člověk dočte, že v Rushdieho románu je zobrazen nevěstinec, kde prostitutky mají – shodou okolností – jména manželek proroka Mohameda a že se tam vyskytuje jméno, které muslimové vnímají jako hanlivou přezdívku pro zakladatele islámu, těžko uvěří dodatečně proneseným slovům Salmana Rushdieho, že jeho úmyslem nebylo urazit islámské věřící; spíš se to jeví tak, že Rushdie byl docela naštvaný na islám, náboženství, ve kterém se narodil, a chtěl si na něm tak trochu zchladit žáhu…
Současná íránská vláda se za rozsudek smrti nad cizím státním příslušníkem stydí: oficiálně vyhlásila, že zabití Rushdieho není součástí její politiky; ale zrušit fatvu by mohl jenom sám Chomejní – a ten již je mrtev…
Jsou situace, kdy člověku je až jaksi trapné vyslovit závěrečný názor, tak je to samozřejmé; možná, že Satanské verše byly tak trochu klukovskou provokací odpadlého muslima; ovšem vyhlašovat a vykonávat za takovouto provokaci trest smrti je zvrácenost nejhoršího druhu. Žádný normální člověk, a třeba muslim, nemůže něco takového schvalovat.