Tak tohle je to, čemu se říká politikaření. Šéfové zdravotních pojišťoven, včetně největší VZP, říkají, že snížení platby za státní pojištěnce na příští rok dostupnost a úroveň zdravotní péče negativně neovlivní – a ti by to měli vědět. Jenže opoziční politici vědí víc než ředitelé pojišťoven a spustili jekot jak Viktorka na splavu. Nejsou příliš konkrétní, tím by své výroky vystavili možnosti srovnávání s realitou, zhoršením úrovně a dostupnosti zdravotní péče hrozí spíše jen obecně.
O co jde? Fialova vláda si při hledání rezerv a možností, jak někde najít peníze a jak ušetřit, vzpomněla i na šedesátimiliardové rezervy na účtech zdravotních pojišťoven a rozhodla se aspoň část z nich odčerpat. A pojišťovny, ve snaze mít dobré vztahy s vládou, s tím souhlasily, samy uznávajíce, že jejich rezervy jsou příliš vysoké – téměř selanka…
Nadto vláda s jednoročním snížením platby spojila uzákonění mechanismu automatické valorizace státních plateb, tedy mechanismu, s nímž i dnešní opozice vždycky souhlasila.
Ne. Opoziční strany vytušily příležitost. Zdravotnické téma je silně senzibilizující a dají se na něm vyhrávat volby. Vzpomenete si? Když vláda v čele s ODS svého času zavedla více méně symbolický poplatek 50 korun v ordinacích lékařů, který opravdu ordinacím pomohl, a odlehčil je od pacientů – spíš asi pacientek – co si chodili k paní doktorce spíše jen popovídat, bylo o výsledku příštích voleb rozhodnuto. Vzpomínám si také, jak se v krajských volbách superkorupčník David Rath rozhodl kandidovat především jako lékař, na plakátech se nechal zobrazit v bílém plášti, dokonce i s fonendoskopem kolem krku – tedy s nástrojem, který na krajském úřadě uplatní dnes a denně – a jasně, volby vyhrál. Člověka při tom ovšem napadne, že i zdravotní politická demagogie má meze – asi by volby nevyhrál se skalpelem v ruce a krví na klopách... To už je ovšem dávno, dávno, ještě před covidem.
Takže. Pětičlenná vládní koalice zatím drží pohromadě – uvidíme, jak dlouho ještě – a snížení platby za státní pojištěnce, tedy děti, důchodce a vězně, si prosadila.
A znovu se ukázalo, kdo je to Miloš Zeman. Bylo samozřejmě jasné, že opoziční rétorika není pravdivá, a bylo jasné, že při stoosmičlenné většině může koalice jeho případné veto zlehka přehlasovat, bylo jasné, že zdravotní demagogie mu při volbách už nepomůže, protože nemá možnost kandidovat na prezidenta potřetí – kdyby mohl, jistě by kandidoval – ale ne: Miloš Zeman veto stejně podal; jen tak, aby se pokochal svojí mocí, jen tak, aby viděl, jak se někdo kvůli němu trápí... Veto samozřejmě přehlasováno bylo, ale až poté, co si vláda – v době, kdy má milion jiných starostí včetně předsedání v Evropské unii – musela vytrpět jedenáctihodinové martyrium opozičních obstrukcí…
A můj závěrečný výkřik: slušnost! Slušnost a věcnost v politice! To je kritérium, podle kterého budu volit ve všech příštích volbách, v těch prezidentských především.