Pravidelní čtenáři Skleněného kostela myslím vědí, že o prezidentovi nemám velké mínění – a to ani o osobě současné hlavy státu, ani o funkci prezidenta. Stát však nějakou hlavu mít musí, to je samozřejmé. Kdyby to mohla být hlava čestná, bylo by to úplně nejlepší: čestná v obou významech slova, tedy kdyby se v příštím roce stal novým českým prezidentem člověk, který by nelhal, nekradl a nepodváděl – a kdyby se držel svých pravomocí jako švec kopyta a nenatahoval a neporušoval je, kdyby svůj úřad bral jako určitou reprezentaci důležitých národních i všelidských hodnot, ne jako příležitost, jak dosazovat premiéry v rozporu s výsledkem voleb, šikanovat členy vlády, urážet a rozeštvávat kdekoho a vyznamenávat exponenty totalitního režimu na jednom pódiu s hrdiny boje za svobodu…
Snad ještě není nic ztraceno, snad se nám podaří mít takového pana prezidenta. Dnes, v den svatého Václava, jsou úvahy na toto téma zvlášť na místě. Nejde totiž o nic jiného než o to, kdo bude současným nástupcem svatého Václava. Jaký národ, takový svatý Václav, řekl bych.
Výběr uchazečů (postaru pretendentů) a uchazeček (pretendentek?) ovšem není v tuto chvíli nijak povzbudivý, i když oficiální kampaň, kterou odstartoval předseda Senátu stanovením termínu voleb, už jede naplno. Ve stáncích, které vypadají jako prodejny cukrdlátek na pouti, se nabízejí letáky a někde i propisovačky nebo pexesa a hlavně se sbírají podpisy.
Nejvíce „presidentabile“ je předseda hnutí ANO Andrej Babiš (starší), který zatím podpisy nesbírá. Opakem jeho veliké podpory je také veliké odmítání, takže ve všech průzkumech veřejnej mienky to vychází tak, že Babiš by suverénně vyhrál první kolo prezidentské volby, ale prohrál kolo druhé – ať už by ve druhém kole stál proti němu kdokoli… Není divu, že Babišovi se do voleb moc nechce a naznačuje, že by byl radši, kdyby jeho současnou kampaň, kterou vede po celé zemi, lidé brali spíše jako kampaň v boji o post premiéra než prezidenta. I když do voleb do Sněmovny je ještě daleko.
Ostatní zájemce v tuto chvíli rozebírat nechci, ani ty vážné, ani ty šílené, ale všimnu si jedné okolnosti. Bývá kritizováno, že žádná z vládních stran dosud svého kandidáta na post hlavy státu nevyhlásila; myslím si ale, že je to rozumné, byl by to, jak se tak poeticky říká, polibek smrti. Kdyby se například současná vláda přihlásila k podpoře krok za krokem k Hradu pochodujícího generála Petra Pavla, mohl by Petr Pavel své šance zabalit (což by byla škoda).
Boj o post prezidenta je velmi populární, lidé tuto volbu sledují a prožívají, domnívají se, že je jim pochopitelná. Mohou v ní volit srdcem – a když zvolí špatně, nic moc se nestane. Pokud se ovšem obyvatelem Hradu a Zámku nestane osobnost tak mimořádně inteligentní, tak mimořádně výkonná a tak mimořádně zlá jako Miloš Zeman; ale to už nám snad podruhé nehrozí.