1.

To slovo jako kdyby si na mě počkalo na sám konec Svatého roku milosrdenství: „Neboť soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem“ (český liturgický překlad). A úplně mě ohromilo. Tady je soud – a tady je milosrdenství, ale milosrdenství vítězí nad soudem! Je to slovo z Listu Jakubova 2, 13. Jak to, že jsem si toho dřív nikdy nevšiml?

 

2.

Nauka o tom, že člověk si sám určuje měřítko, kterým bude měřen, a to tím, jak měří druhým lidem, je v Novém zákoně jasná a zřetelná: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Luk 6, 36–38).

V Lukášově evangeliu (18, 23–34) také čteme známé podobenství o služebníkovi, kterému se dostalo velkého milosrdenství od jeho pána; pán mu odpustil obrovský dluh, ale služebník pak projevil nemírnou tvrdost a nemilosrdnost vůči spoluslužebníkovi – tomu neodpustil nic a dal ho do vězení, dokud by nezaplatil dluh. „Tu ho pán zavolal a řekl mu: – Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým služebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ A pán dal do vězení právě nemilosrdného služebníka, dokud nezaplatí celý dluh... A Pán Ježíš to shrnul: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru“ – na nic nezapomínáme častěji než na toto Pánovo slovo!

V Horském kázání Pán říká: „Blahoslavení milosrdní, neboť jim se dostane milosrdenství“ (Mt 5, 7).

 

3.

Ale tady ta představa, jako by Bůh poměřoval, v jedné ruce odsouzení a v druhé milosrdenství, nebo jako by před ním soupeřily soud a milosrdenství – ta mi zazněla nově!

Co vůbec vím o Jakubově listu? A začal jsem si osvěžovat paměť... Když se řekne List Jakubův – tak si myslím i každý katolík především vybaví, že jej neměl rád Martin Luther, který jej nazval „list, kde je jen prázdná sláma“, ale přes tato nesmírně silně odsuzující slova jej z kánonu biblických spisů nevyřadil...

Podle tradice list napsal Jakub, příbuzný Pána Ježíše, ale ne apoštol z Mk 6,3; Gal 1,19; Sk 12,17; Gal 1, 9; 2,9.12; ne apoštol Jakub Alfeův Mt 10,3. O Jakubově listu se konají – jako o všem důležitém – i vědecké konference, například v letošním roce v Olomouci.

Problémem pro mnoho protestantských teologů, právě Lutherem počínaje, byla nauka o potřebnosti dobrých skutků obsažená v Jakubově listě a její údajný rozpor s naukou svatého Pavla o ospravedlnění pouhou vírou... Tak to je přesně to, co bych nechtěl řešit...

 

4.

Když člověk jen nahlédne do světa biblické vědy pohledem na předmluvy k českým překladům, objeví hned další problém: „Jakubův list nebyl v církvi přijímán jednomyslně a prosazoval se jen postupně,“ píše v předmluvě k této biblické knize Jeruzalémská bible. A pokračuje: „V církvích syrského jazyka byl do novozákonního kánonu přijat teprve v průběhu čtvrtého století...“ Ondřej M. Petrů v předmluvě ke svému překladu se snaží podtrhnout starobylost tradice, jež nám předává List Jakubův jako slovo Boží – a píše, že jej znali křesťanští autoři už v první polovině druhého století, svatý Klement Římský, svatý Polykarp, svatý Justin a autor Hermova Pastýře... S tím ale nesouhlasí předmluva k tomuto listu v Jeruzalémské bibli, kde čteme doslova: „Je velmi pochybné, že by ho citovali svatý Klement Římský a autor Hermova Pastýře.“ Tak čemu má chudák prostý, v biblických vědách neškolený věřící věřit?

Jako list Jakubův ho uvádí Origenes a jiní,“ říká Ondřej M. Petrů; tak tady aspoň je souznění s překladateli Jeruzalémské bible: „za kanonický byl zřejmě bez problémů pokládán v Egyptě, kde ho jako inspirovaný spis cituje Origenes...“

Takže člověk nakonec s povděkem přijme rozhodnutí posvátné církevní autority. „Konec všem váháním udělalo rozhodnutí tridentského sněmu,“ píše Ondřej M. Petrů.

 

5.

A udělal jsem ještě něco, co v podobných případech dělávám – začal jsem si biblické místo srovnávat v různých překladech.

Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem“ (český ekumenický překlad). „Vždyť bez milosrdenství bude souzen ten, kdo sám jednal nemilosrdně, ale milosrdenství se soudu bát nemusí“ (prof. Ondřej M. Petrů). Český překlad Nová smlouva uvádí: „milosrdenství přemáhá soud“. Bible21: „Milosrdenství však nad soudem vítězí.“ Slovo na cestu, parafrázovaný text Nového zákona Living Bibles International, říká: „Každý z vás bude souzen podle toho, zda se ve svém životě řídil či neřídil Božím zákonem lásky. Proto dávejte pozor, co říkáte a jak jednáte. Kdo jedná nemilosrdně, hrozí mu přísný soud. Milosrdenství však soud převažuje.“

V Kralické bibli je: „odsouzení bez milosrdenství stane se“ a „chlubíť se milosrdenstvím proti odsudku.

Odchyluje se překlad Jeruzalémské bible: „Neboť soud nezná milosrdenství pro toho, kdo nejednal milosrdně; soud však je milosrdenství.“ A připojuje poznámku, která mě potěšila, protože výslovně říká to, co jsem si stejně myslel: soud zde není instituce rozhodující, zda ano, nebo ne: „Soud je zde brán ve smyslu odsouzení. Soud náleží pouze Bohu, strůjci zákona.“

Ale co je platné srovnávat různá česká slova a slovesa – když člověk neví, jak je to v řeckém originále. Takže jsem poprosil o malou konzultaci docenta Petra Marečka, biblistu z olomoucké teologické fakulty, našeho největšího znalce Listu Jakubova, který mi laskavě odpověděl, že v řeckém textu Jak 2, 13 je použito sloveso κατακαυχάομαι a že to znamená „mít navrch, vítězit“.

Takže nakonec mě nejvíc potěšil můj oblíbený, již starší německý překlad Fritze Tillmanna: „Denn ein Gericht ohne Erbarmen steht jedem bevor, der kein Erbarmen übt; Erbarmen aber triumphiert über das Gericht“ – milosrdenství nad soudem triumfuje!