Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je Muammar Kaddáfí stále ještě nezvěstný a skrývá se, neví se, kde, ale téměř s jistotou někde na území Libye. A může se skrývat ještě dlouhé měsíce. Saddáma Husajna nakonec vytáhli z jakési díry zhruba půl roku poté, co prohrál válku a ztratil moc... Dovede si někdo představit, že by se Gustáv Husák skrýval v nějaké jámě zakryté prkny ještě do poloviny roku 1990? Jistě, umíme si to představit stejně málo, jako to, že by byl postaven před soud a popraven... Rozdíly v koncích našich a orientálních diktátorů jsou propastné, ale stejně propastná je i míra jejich zločinů: Muammar Kaddáfí je lidská zrůda nepředstavitelných rozměrů, ve srovnání s ním byli evropští komunističtí potentáti 80. let (a to je doopravdy nechci hájit!) docela milí a demokratičtí lidé, i když, nezapomínejme, i naši komunističtí představitelé z období normalizace měli ruce od krve (stačí si připomenout jména jejich obětí: Švanda, Coufal...) a před soud by samozřejmě patřili. Jenže se nenašli důkazy ani svědci: u nás prostě, na rozdíl od arabského světa, nikdy o nic nejde, i když o něco jde... Snad jenom rumunský Nicolae Ceausescu a jeho Securitate snesli srovnání s tím, co se dělo v Kaddáfího arabské džamahíríji... Však také z celé Varšavské smlouvy byl jediný Ceaucescu po kratičkém soudu popraven.

Nejsou to zrovna povzbudivá témata, o kterých dnes píšu.

Ale kulturní propast mezi naší zkušeností a představivostí a realitou režimu, jako byl ten Kaddáfího, je tak hluboká, že myslím mnoho lidí, a to i politiků i publicistů, není schopno chápat, že i kdyby po Kaddáfím nastoupila (třeba) jen dost málo demokratická a hodně islamistická vládní moc, bylo by to zlepšení a přínos.

Obrovské komplexy se superluxusním vybavením v centrech měst, nikomu z běžných občanů nepřístupné, sloužící jen životu despoty a jeho rozvětvené rodiny, místa, kde se mohlo odehrávat cokoli, jako třeba dlouhodobé mučení služky, jejíž neuvěřitelně zubožené tělo jsme viděli (a je dobře, že jsem to viděli) v televizním zpravodajství. Jistě, takové hrůzy se stanou i v našich zemích, ale nedějí se tu ve vládních budovách a nejsou součástí systému, k němuž patřily i výbuch na diskotéce v Berlíně, exploze letadla nad skotským městečkem, zločiny páchané tisíce kilometrů od Kaddáfího paláců...

Nejsou to zrovna povzbudivé věci, o kterých píšu.

Ale Boží mlýny melou a melou i v severní Africe.

Je dobře, že Západ bojovníkům proti Kaddáfího režimu pomáhal a pomáhá, ale je důležité, že hlavní boje svedli tamní obyvatelé sami. Ještě je čeká mnoho nesnází, především proto, že jejich vlast je (spolu s Jemenem ležícím na druhém konci arabského světa) nejvíce kmenová a modernímu, na občanství založenému státu nejvzdálenější společnost arabského světa. I proto, že budou muset začínat ne od nuly, ale od velkých záporných čísel. A pochopení Západu bude jen částečné.

Hledání