Žihadlo od včeličky je jako polibek od milenky,“ říkával děda mému tatínkovi, když se plačící tatínek vracel z rozkvetlé zahrady.

Nevím, jak babička líbala, že děda použil tak odvážný příměr. Faktem zůstává, že mu ty včelí sokyně trpěla až do své smrti.

Vrcholným dědečkovým číslem byl způsob, jakým léčil revma v rameni. Uzavřel včelku do krabičky od sirek, prudkými pohyby dosáhl stavu, kdy krabička hučela jako dobře naložená kamna piliňáky, a potom lehounce pootevřenou krabičku přiložil k bolavému kloubu, co si ho zhuntoval při cvičení v Sokole.

Na mého tatínka udělala léčebná metoda takový dojem, že na ni do dneška nezapomněl a včely si nikdy nepořídil.

Já se v postoji k žihadlům nepodědečtil, ale potatil. Dlouhodobý poměr počtu žihadel k vytočenému medu mám 0,12 na jeden kilogram. To v loňském roce obnášelo asi třicet žihadel, tedy tak akorát, aby mě neopustila kuráž, kterou taky nemám po dědečkovi.

Přítel Miloš má poměr jedna k jedné, ale to jen proto, že kvůli pobertům, kterým nejsou ani úly svaté, nechová včely, nýbrž vlčáky.

Hodné včelstvo poznáte podle toho, že si po otevření úlu ´sedne´ a můžete ho pohladit,“ říkali nám v kurzu pro nové včelaře. Moc jsem tomu nevěřil, ale dnes stvrzuji, že je to pravda pravdoucí. Alespoň v květnu, kdy se mohou včely udřít, mají plná bříška a nemyslí na nic jiného, než jak to pampeliškové pole zbavit nektaru před příletem konkurence.

Je mi záhadou, proč manželkám včelařů, moji nevyjímaje, s takovou lehkostí uniká právě tato prostá zákonitost. Každé by přece mělo být jasné, co s člověkem, který se celý den lopotí a pro rodinu dobývá chléb vezdejší, udělá teplá večeře.

Najdi si něco v ledničce,“ řekne mi žena a já se začnu chovat jako včely v červenci, kdy už je o potravu nouze, podzim je na krku a nějaký otrava se jde podívat, co jim v úlu zbývá.

Vy se těch včel ňák bojíte,“ řekl mi soused Remunda, když mne poprvé spatřil ve včelařské kombinéze se širokým kloboukem a síťkou. Patří totiž k početné sortě včelařů, o které si my, včelaři v brnění, vyprávíme legendy. Tak, jako se římský císař nemohl obklopit nemehly, která nerozeznají kopí od meče a tupý konec od ostrého, a proto si pořídil pretoriány, máme i my včelaři elitní jednotku hrdinů, statečných rytířů bez bázně a hany. Ti chodí do včel v trenkách, s ledabyle zapálenou fajfkou k odhánění těch nejdotěrnějších. V klobouku a propoceném tílku, když pot působí na včely jako červený hadr na býka. Nebo s kuklou, která má tolik děr, že včelka vlétne, ale brzy řádně znervózní nevědouc, kudy zpátky.

Při vbodnutí žihadla se v obličeji našich hrdinů nepohne ani sval. Naučeným pohybem vycvrnknou uvízlé žihadlo, aby toho jedu nedostali plnou dávku a vydrželi více žihadel, než je smrtelný počet. Což je pro člověka asi sedm set, ale pro naše hrdiny dozajista více.

Představuji si, že jednou i my včelaři budeme mít superhrdinu, kterého rodinní příslušníci na poslední chvíli odvlečou z včelnice a napočítají mu šest set devadesát devět žihadel. Ale on nedá jinak, uváže se na vozík, na kterém rozvážel nástavky, a ve slamáku se nechá dotlačit zpět ke svým milovaným úlům. Tam obdrží to vytoužené, poslední žihadlo. Cestou do nebe se setká s El Cidem, který, ač smrtelně raněn, se nechal přivázat na koně, aby v čele křesťanského vojska vyhnal ze Španělska Maury. A věřte nebo ne, podívají se na sebe jako rovný s rovným.

Tak to by myslím o žihadlech stačilo, beztak jsem vás, milí čtenáři, už dost vyděsil. Proto si příště povíme o malé breberce, která na člověka ani nepřeleze, ani mu nic neudělá, ale ve včelstvech působí pěknou paseku.


Hledání