Změny a nový vítr se s posilováním levice daly čekat. Proto by nemělo překvapit, že začíná pěkně foukat, a to zostra. Začněme shora, pěkně od Pražského hradu. Prezident Zeman se rozhodl zveřejnit svoji nominaci na místo velvyslance v Bratislavě. Vyslovil se pro paní Klausovou. Pokud pohlédneme na všechna pro a proti a stojí si alespoň některá z nich zato vyjmenovat, zdá se, že je to politický tah všemi mastmi mazaný. Pro paní Klausovou hovoří její znalost Slovenska a každodenní zběhlost v jednání podle protokolu. I když by se ještě nějaká pro našla, závažné jsou argumenty proti jejímu vstupu do diplomacie. V neposlední řadě je jím věk uchazečky, není obvyklé, aby někdo vstupoval do zcela nové životní role kolem sedmdesátky a bez dostatečné dřívější průpravy. Práce diplomata je totiž skutečně prací s konkrétními úřednickými rysy a postupy vlastními úřadování ministerstva zahraničí. Další důvody se týkají osobnosti paní Klausové. Sama téměř nikdy veřejně v politice nevystupovala a všichni považují za její hlavní kvalifikaci dlouholetou společenskou pozici první dámy vedle Václava Klause. Odezva na politiku Václava Klause vůči Slovensku není v této zemi neutrální, stejně jako není bez poskvrny minulost rodiny paní Klausové. Tato zátěž je pro paní Klausovou větším handicapem než nápadné pokračování praktik politického „jánabráchismu“ dusícího českou demokracii od opozičně smluvního paktu, který se zúročil v dosažení prezidentského křesla pro oba protagonisty.

Nabízí se otázka, proč to pan Miloš Zeman ze své pozice dělá. Docela zřetelně se jeho tah rýsuje jako politický krok, kterým šachovou řečí útočí na několik polí, ohrožuje zároveň několik figur protihráčů a ještě navíc, jako při tahu koněm, není to vnímáno jako útok frontální, nýbrž dobře zamaskovaný do strany a teprve za rohem kupředu. Na které figury prezident útočí? Předně na ministra zahraničí Schwarzenberga, s nímž se záměrně dostal do otevřeného konfliktu, protože ten nemůže nechat bezprecedentní a skandální dusot důchodek z Vysočiny v diplomatickém porcelánu bez odezvy. Dále útočí na vládu a především na premiéra. Vybírání diplomatů je v pravomoci vlády a za normálních podmínek se pozice prezidenta, který zástupce republiky do zahraničí formálně vysílá, zohledňuje zákulisní dohodou a akceptováním vládou některých jmen, která hlava státu prosazuje. Miloš Zeman zřejmě počítá s možností, že oslabený pud sebezáchovy ODS a premiéra mu umožní získat kus moci na úkor vlády a stát se tak dirigentem české zahraniční politiky. O poníženích, která nemilovanému Petru Nečasovi Miloš Zeman v případě svého úspěchu doma i v zahraničí připraví, by po zkušenosti s Václavem Klausem na Hradě měl předseda ODS dost vědět. Navíc prezident chce vyslat gesto vstřícnosti nejen vůči EU, ale i vůči Moskvě, které v poslední době stále více vadí západní podpora demokratických aktivit ve jeho zemi, případně množící se diplomatická kritika Putinova režimu. Dokonce Rusové jdou tak daleko, že označují všechny občanské a mezinárodní organizace za cizí agenty. Jmenování eurokomunisty a bývalého kosmonauta znalého Sovětského svazu namísto nějakého kariérního diplomata prozápadního euroatlantického ražení je krokem vůči Moskvě více než symbolickým. Posledními figurami, na které pan Zeman útočí, jsou Klausovi. Veřejným prosazováním paní Klausové ji vystavil nepřijatelnému faux pas na Slovensku, kde se k její vhodnosti vyjadřuje kdekdo, ještě před posouzením od tamního ministerstva zahraničí. Navíc se tím otevřely mediální spekulace o motivech takového jmenování z české strany a v neposlední řadě byly připomenuty otázky z minulosti rodiny uchazečky vztahující se právě k době, s jejímiž stíny se Slovensko dosud nedokázalo řádně vyrovnat. Věru učinit z paní Klausové veřejně objekt vlastních politických hrátek a třeba jen malý katalyzátor ve zpytování minulosti na Slovensku nebylo od pana Zemana gentlemanské gesto, natož projev vděčnosti za nacionalistické angažmá bývalé první dámy v jeho volební kampani. Uvážíme-li, že vzhledem k okolnostem může snaha prosadit paní Klausovou dopadnout neúspěšně a že s touto alternativou musí prezident počítat, dostal by nečekaný políček i manžel kariéry chtivé seniorky.

Někdy zafouká i z Brna. Zdrojem silných turbulencí spojených s nástupem levice do všech úrovní státní moci je Ústavní soud. Respektive role nového koštěte v ruce, která prý jde od srdce, se ochotně ujal jeho předseda Pavel Rychetský. Panu prezidentovi Zemanovi na symbolické návštěvě, která ukázala, že představitele této ústavní instituce považuje nový prezident za své, představil čtyři kandidáty na tři uvolněná místa soudců ještě z doby prezidenta Klause. Tři ze čtyř kandidátů mají společnou minulost – komunistickou. Proces vybírání a navrhování soudců Ústavního soudu je dle ústavy v rukou prezidenta a Senátu. Prezident Zeman sice mezi ostrůvky negativní deviace prozatím uvedl jen novináře, ale pravděpodobně by se svým předchůdcem v prezidentském úřadu shodl na daleko širší frontě nepřátel. Patřili by tam „pravdoláskaři“, cizáci a vedle zmíněné soudcokracie i antikomunisté. Prezident vyslyšel přání svého přítele Pavla Rychetského a složení příštího Ústavního soudu vložil do značné míry do jeho rukou. Pan Rychetský má s nejvyššími soudními a ústavními funkcemi své vlastní plány. Chce ještě být po část příštího desetiletého období předsedou, než jej vystřídá jím vybraný nástupce stávající předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, kterému podrží místo, než mu skončí funkční období. Zdá se, že poté, co se vzájemné vazby mezi představiteli nejvyšších soudních institucí a prezidentem přetaví do podoby navrhované Pavlem Rychetským, dostane dosud ideologická floskule o mediokracii svůj konkrétní obsah. Bude jím nepřípustné vytváření personálního obsazení soudní moci pod taktovkou předsedy Ústavního soudu a jeho ochotných pomahačů.

Na závěr zpět do Prahy. Mladí socialisté pod vedením Petrušky Šustrové začali „očistnou“ kůru v Ústavu pro studium totalitních režimů. Revoluční zápal slouží kalkulům sociální demokracie na harmonickou povolební spolupráci s komunisty na všech úrovních. Překážek k naplnění jejich záměrů se vyskytuje bohužel velmi málo. Jednou z nich je dopad nedávné historie na budování šťastných zítřků. Potřeba ovládat historii a zabránit rychlému zveřejňování množství informací z doby komunismu, které jak se ukazuje, kazí jinak poklidnou, programově a ideově blízkou spolupráci ČSSD s KSČM v krajských vládách, je velmi naléhavá. Novému zadání překáží šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman. Jako v dobách, kterými se ústav zabývá, jsou proti němu vznášeny argumenty od jednoho, že není historik a že je to velký nedostatek, druhému zase nevadí, že není historik, ale to, že není manažer, a třetí zase vadí, že pan ředitel neochotně plní případně neplní různé šikanózní úkoly a pokyny, jednoduše, že pan ředitel neposlouchá a není poddajný. Lidé s pevným morálním ukotvením, jednající podle svého svědomí a s nezpochybnitelným občanským kreditem k výkonu své práce, byli a jsou vždy na překážku nástupu totality. Dnešní socialisté svými záměry ukazují, že se neliší od svých poválečných předchůdců, kteří prosazovali takový radikální politický program, že komunisté neměli zapotřebí až do února k němu nic přidávat, jen sledovat, aby byl plněn. Spolehlivě vedl k únoru 1948. Pokud ÚSTR tento a příští útoky bez úhony přežije, přibývá mu zcela aktuální materiál k odbornému zkoumání. O tom, jak se (post)komunistická totalita i po své globální porážce pokouší o návrat prvními kroky, kterými se snaží převyprávět svoji krvavou a neúspěšnou minulost, a jak takové retro má politickou podporu z mocenských důvodů zejména v zemi, která ani za čtvrt století nedokázala pohlédnout pravdě o sobě samé zpříma do očí.

 


Hledání