Končím dnes svoji skromnou procházku mezi některými (zdaleka, zdaleka ne všemi) myšlenkami Encykliky o péči o společný domov Laudato si´, Buď pochválen, kterou zveřejnil papež František 24. května 2015. Procházku encyklikou „radostnou a zároveň dramatickou“ – jak ji charakterizuje sám papež (článek 246).

Kdybych měl sám pro sebe před koncem svých zápisků najít nějaký citát, který by shrnoval celé poselství encykliky, zněl by: „Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a krize sociální, nýbrž jedna a komplexní sociálně-enviromentální krize. Směry řešení vyžadují integrální koncepci potírání chudoby, navrácení důstojnosti vyloučeným lidem a zároveň péči o přírodu“ (článek 139). Anebo jinými slovy: „Bez obnoveného lidského bytí nevznikne žádný nový vztah k přírodě“ (článek 118). Papež sám to nazývá „integrální ekologie“. Ekologie, „která jasně zahrnuje lidské i sociální dimenze“ (článek 137).

Tento jasný papežský apel na lidskou slušnost a zodpovědnost mne však naplňuje, musím se přiznat, spíše smutkem. Věřím, že hlas Svatého otce je hlas samého Boha znějící touto zemí – ale nevěřím, že jej většina lidí bude chtít slyšet...

Papež sám však vidí situaci nejen dramaticky, jak jsem již citoval, ale i s optimismem: „Kráčejme se zpěvem!“ říká v článku 244: „Ať nás naše zápasy a naše starost o tuto planetu neobírají o radost naděje.“