„Když ještě mluvil k zástupům, jeho matka a příbuzní stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: – Hle, tvoje matka a tvoji příbuzní stojí venku a chtějí s tebou mluvit. On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: – Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní? Ukázal rukou na své učedníky a řekl: – To je moje matka a to jsou moji příbuzní! Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“ (Mat 12, 46–50). (Když čtu nebo slyším toto místo, vzpomenu si na kázání svatého Jana Pavla II. při jedné z jeho návštěv rodného Polska, kdy řekl, že tady nám sám Pán dává návod, jak se stát jeho bratrem, sestrou, a dokonce i matkou – totiž plnit jeho vůli...) Český liturgický překlad, který slyšíme v kostelích, říká ve verších 46 a 47 „příbuzní“ – Ale překlady, i liturgické, do většiny jazyků, užívají slovo „bratři“ a stejně tak i Jeruzalémská bible a další a další překlady, výraz „bratří“ čteme na tomto místě ostatně i v Bibli kralické. Poznámka ke knižnímu vydání českého liturgického překladu (1989) dodává stručně: „Na východě se příbuzní jmenovali ´bratr´ a ´sestra´,“ podrobněji to vysvětluje poznámka v Jeruzalémské bibli: „Nejde o Mariiny syny, nýbrž o blízké příbuzné, jako jsou např. bratranci, které hebrejština i aramejština nazývaly rovněž ´bratry´“ – a dodává celou řadu příkladů z hebrejské Bible, kde tomu tak je, každý se může podívat: Genesis 13, 8; 14, 16; 29, 15; Leviticus 10, 4; První kniha kronik 23, 22n a připojuje i příklady z Nového zákona: Jan 7, 3n; Sk 1, 14; 1 Kor 9, 5; Gal 1, 19. Vždycky bylo všem v církvi jasné, i bez užití výrazu „příbuzní“, jak to je s Ježíšovými bratry v evangeliu, až ve zvrhlém 20. století někteří autoři, a to samozřejmě spíš beletristé, než vědci (mezi nimi i český spisovatel Karol Sidon) začali, někdy, toto slovo zneužívat rouhavým způsobem. Nikdo nehovořil o Ježíšových tělesných bratrech v našem smyslu slova ani v reformaci, kde se tato pasáž tradičně využívala ke zdůraznění, že ani Maria Ježíšovo poslání zpočátku plně nechápala, a k tvrzení – což už je ovšem nikoliv interpretace, nýbrž dezinterpretace odporující jiným místům v evangeliích, kde se mluví o Panně Marii – že Ježíš zde odmítá mariánskou úctu.

To tedy jsou tělesní „bratři“, zde není problém.

Ale v poslední době slýchávám někdy v kostelích: „Ježíš, náš bratr“ – a myslí se to ne v smyslu tělesném, nýbrž duchovním. Je to taková, řekl bych, móda. A cítím v tom někdy u některých kněží jakoby skrytou snahu snížit Pána Ježíše tak trochu z piedestalu jeho velikosti a božství a více ho představovat jako pouhého člověka – ačkoli jeho božství se výslovně nepopírá, přece tam někdy cítím, dej Bože, abych se mýlil, jakýsi heretický názvuk... 

Jistě, Ježíš byl – a je – nejen pravý („stoprocentní“) Bůh, ale i pravý („stoprocentní“) člověk, a jak se připomíná v liturgii, „byl nám podoben ve všem kromě hříchu“. V tomto smyslu je Ježíš jistě náš bratr. Ale je vhodné a požehnané takto ho oslovovat? Myslí si snad někdo, že mu takové oslovení dělá radost? On sám nám přece říká (v Mat 23, 8): „Jen jeden je váš Mistr a vy všichni jste bratři“ – nikoli: „Vy a já, my všichni, jsme bratři“! Nic takového.
Marně hledám – a nenalézám v evangeliích, že by učedníci někdy oslovili Pána Ježíše „bratře“. Svatý Tomáš, když vložil svůj prst na místo hřebů a svou ruku do boku Zmrtvýchvstalého, neřekl: „Můj bratr!“ – ale „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20, 28).

Myslím si, že k našemu Pánu a Spasiteli máme přistupovat ne jako rovní k rovnému, ale s pokorou a úctou, vkleče.