V Brně 12. srpna 2016
Vážený pane kardinále!
Dovolte mi prosím, abych Vám jako velmi vysokému představiteli církve sdělil, ačkoli jsem pouhý bezvýznamný věřící laik, několik svých díků – i několik svých obav souvisejících s interview, které s Vámi vedl Aymeric Pourbaix pro francouzský časopis Famille Crétienne (část je dostupná z http://www.famillechretienne.fr/vie-chretienne/liturgie/cardinal-sarah-comment-remettre-dieu-au-caeur-de-la-liturgie-194987). V českém křesťanském časopise RC Monitor byl uveřejněn překlad Vašeho interview.
Rozhovor je opatřen redakčním úvodem: „Le cardinal Robert Sarah, préfet de la Congrégation pour le culte divin et la discipline des sacrements, appelle à une grande réflexion sur l’eucharistie. Et invite prêtres et fidèles à se tourner vers l’Orient, le Christ.“ Copak je Kristus na východě? Copak je v nějakém konkrétním zeměpisném směru? říkal jsem si. A dal jsem se do čtení rozhovoru.
Musím říct, pane kardinále, že za mnoho z toho, o čem hovoříte, jsem vám hluboce vděčný – ale něčemu příliš nerozumím. Chtěl bych Vás proto zdvořile a s úctou poprosit, abyste věnoval pozornost několika mým úvahám a obavám.
Chcete, pokud jsem správně rozuměl Vašim slovům, prosazovat, aby se kněz při mši svaté obracel tváří ke Kristu, to je, podle Vašich slov, k východu. Chtěl bych, se vší úctou, kterou k Vám cítím, říci, že s tímto Vaším požadavkem nesouhlasím. Kristus přece není na východě. Ani muslimové, o kterých se zmiňujete, se přece neobracejí k východu jako k východu, nýbrž k Mekce; a židé k jeruzalémskému chrámu. Nejde jen o to, že k některým národům evangelium nepřišlo z východu, jako k nám, nýbrž naopak ze západu. Jde o to, že pro nás jako pro křesťany obrátit se k jakémukoli světovému směru neznamená obrátit se ke Kristu, protože náš Pán je uprostřed svého lidu. Kristus je v církvi a shromážděný Boží lid je církev, když se kněz obrací k lidu, obrací se ke Kristu čelem, a ne zády. Když jsme společně kolem stolu, jsme i v tom případě obráceni jedním směrem, totiž ke Kristu, protože Kristus je uprostřed nás, jsme-li shromážděni v jeho jménu (srov. Mat 18, 20). Klíčový problém, domnívám se, prostě není v nastavení našeho těla, nýbrž v nastavení srdce – a pokud srdce není nasměrováno k Bohu, otočením těla na východ se to nezmění. Připadá mi, odpusťte, prosím, že to říkám, říkám to s největší úctou – připadá mi, že chcete léčit jen symptomy nemoci, a ne nemoc. Jistě může být kněz obrácený čelem do apsidy, a stejně trpět krizí své kněžské identity.
Vážený pane kardinále, poukazujete na skutečnost, že obrácení oltáře směrem k lidu není zakotveno v textu koncilní konstituce Sacrosanctum concilium. Domnívám se však, že i vývoj po koncilu inspirovaný duchem koncilu je součástí koncilního poselství, jako součást určitého dění v církvi, uvedeného do pohybu Duchem Svatým (jako je pokračující pohyb tělesa součást vůle toho, kdo těleso uvedl do pohybu, i když už jeho ruka těleso opustila).
Domnívám se, že není ve všech případech správné argumentovat proti vývoji po koncilu literou koncilu, a zejména ne tím, že něco v liteře koncilu není uvedeno. Duchem koncilu je především pohyb, dění, neustrnutí na jednom předpisu nebo sbírce předpisů, nýbrž život v Bohu; myslím, že i v případě posvátného sněmu platí slovo svatého Pavla „litera zabíjí, Duch však oživuje“ (2 Kor 3, 6). (Je ovšem nesporné, že koncilem a duchem koncilu se zaštítilo a stále zaštiťuje mnoho zla, které nemá vůbec ani ducha víry, ani ducha křesťanství. Proto je tak důležité, aby nositelé služby v církvi měli dar rozlišování.)
Vážený pane kardinále, situace v mé zemi, v Česku, pořád ještě ovlivněná zkušeností nás starších s krvavou dobou komunismu, je v mnohém odlišná od situace francouzsky hovořících zemí a celkově od situace na západě. Je mi více než šedesát let a pamatuji zavádění současné liturgie, jejíž příchod jsme uvítali jako dar a prožívali jako prohloubení prožitku mše svaté. Jak se misál postupně počešťoval, měli jsme radost z každé modlitby, která nově zazněla v naší mateřštině. Byli jsme za pokoncilní liturgii Bohu i církvi velice vděční. Neusilovali jsme tehdy o žádné „liturgies créatives“, nechápali jsme mši svatou jen jako pouhé „rencontre entre amis, un repas convivial, un moment fraternel“ (i když i toto je mše svatá, ale zdaleka ne jenom); ale odsuzujete-li tyto bludy, vím, o čem hovoříte a souhlasím s Vámi: zažil jsem to na západě a později to přišlo i k nám a je to špatné.
Domnívám se, že to, co se dnes někde při mších svatých děje, je argument potvrzující správnost po staletí, od dob svatého Řehoře Velikého, praktikované zásady nic neměnit v jazyku a formě, jak se slouží mše svatá; domnívám se, že připuštěním jakýchkoliv změn se otevřela Pandořina skříňka, byla puštěna ze řetězu zvěř lidského sobectví a svévole – ale domnívám se přesto, že otevřít možnost změny bylo ve dvacátém století nutné, a to i se všemi těmito – naplněnými – riziky; v církvi už je dnes velmi mnoho národů velmi různých mentalit a lidé jsou velmi vzdělaní. Je ovšem třeba dbát na svatost a důstojnost liturgie a bránit excesům – což se bohužel často nedělo, především kvůli pohodlnosti a lenosti biskupů, a v tom právě spočívá podle mého názoru kořen chyb, které v současné liturgické praxi vnímáme. Není však podle mého názoru správné kvůli jakýmkoli výstřelkům rušit podstatu pokoncilních liturgických změn. I když v pokoncilní liturgické reformě bylo leccos uspěchaného, nedomyšleného, byť se jí pak někde zmocnili zlí a snad i nevěřící lidé a převrátili ji, byla liturgická reforma podle mého názoru jednoznačným dobrem a přinesla duchovní užitek. Zachovala víru pro celou jednu generaci křesťanů, která by jinak možná od víry odpadla.
Zažil jsem začátek – a nyní, ve zralém věku, bych měl měl zase zažívat její odstraňování? Co bylo před čtyřiceti lety dobré a správné, má být najednou špatné a škodlivé? Oltář směrem k lidu byl podmínkou, aby význačný kostel mohl získat titul basilica minor (a stalo se tak v několika případech v naší zemi) – a nyní by se měl v této basilice oltář zase obracet opačným směrem?
Vážený pane kardinále, děkuji Vám za pozornost, kterou jste věnoval mému dopisu.
S projevem úcty
František Schildberger