V uplynulém zhruba roce měli všichni možní moji přátelé & kamarádi za to, že mě potěší, když mi pošlou něco nehezkého o islámu či o muslimech; nejčastěji nějaký škaredý obrázek anebo hodně kritický citát, někdy v kontextu, jindy vytržený z kontextu, třeba od svatého Jana Boska, papeže Benedikta XVI., Dana Drápala či Jana Petránka – podle orientace a politického přesvědčení. Mezitím už si mnozí z nich přečetli články, které jsem psal a vyvěšoval ve Skleněném kostele, a tak je to poněkud přešlo; občas mi někdo laskavě vynadal, občas mě někdo zostra poučil, jaké to ve skutečnosti je...

Ale já opravdu nevím, jaký má smysl utvrzovat se v negativním názoru na nějaké náboženství – jako bychom si nebyli dost jisti vlastní vírou?

Myslím ale, že v jádru všeho je strach; ten, jak známo, má velké a – dodal bych – i trochu šišaté oči... Při posledním sčítání lidu z roku 2011 se v Česku k islámu přihlásilo 3 358 lidí; spolu s cizinci jich tu však žije určitě o hodně víc. A ubližují někomu? Za loňský rok se staly v naší zemi desítky vražd. Vraždili zločinci i šílenci – ale mezi nimi ani jediný muslim.

Někdy mi připadá, že žijeme spíš ve virtuálním světě televizních zpráv a internetového hašteření než ve světě vlastní životní zkušenosti. Někteří křesťané mají na celý členitý a složitý, vnitřně nesmírně rozporný a protikladný svět islámu jeden jediný názor – ani nemusejí nic studovat a nic se dovídat, všechno je jim jasné; vystačí s několika floskulemi. Zažil jsem mladou dámu, která hodinu živě debatovala o islámu, a když přišla řeč na šíity a sunity – nevěděla, čím se od sebe navzájem liší.

Připadá mi, že v naší společnosti, a žel i mezi křesťany, existuje jakási podivná snaha vidět muslimy v co nejhorším světle, nechuť něco se o nich dozvědět, tendence ignorovat nebo dokonce nevraživě hodnotit příklady jejich přátelského chování, zdůrazňovat fanatiky mezi nimi a házet všechny do jednoho pytle s džihádisty. Nejde mi už, to se přiznávám, ani tak o naše nevěřící spoluobčany, třeba o tu hrdinnou političku, která vyzvedávala, že v Koránu se kriticky mluví o křesťanech, zatímco v Bibli není o islámu jediné křivé slovo, trápí mě, jak se strach a nenávist zmocňují jako rakovina nás, křesťanských věřících a jak nás to poznamenává & ničí.

Kdo nenávidí a odmítá svého bližního, ten už není ve skutečnosti učedník Pána Ježíše; my přece věříme, že On je dostatečně mocný, že nás miluje, že si nás ochrání, budeme-li jeho. Ale pokládá-li někdo nenávist vůči jinověrci dokonce za ctnost, tak už nemá s Pánem žádné společenství.