Každý člověk má nějaké hranice, za kterými už nemůže dál. Hranice, kdy ho přejde humor, hranice, za níž dojdou jeho fyzické síly, hranice, kdy už není schopen dění okolo sebe ani reflektovat, ani třeba vnímat...
Blížím se k takové hranici, pokud jde o situaci v Sýrii, a zejména v syrském Aleppu. Přesto se pokusím aspoň trochu rozplést toto klubko hadů.
Had první: utrpení. Utrpení lidí v Sýrii a v Aleppu zvláště je tak strašné, že doufám, že ani největší čeští (teoretičtí) bojovníci proti islámské hrozbě nebudou rozlišovat, zdali tam trpí křesťané nebo muslimové, a nebudou vidět v jejich umírání nějaké pozitivní oslabování islámu...
Had číslo dvě: válka. Každá válka je hrozná. A každý, kdo válku vyvolává, je zločinec, každý, kdo ji rozdmýchává a kdo z ní chce těžit. Ovšem lidé mají právo na sebeobranu, včetně obrany proti zločinné vládě ve vlastní zemi.
Had třetí: Bašár Asad. Pro tuto zrůdu neexistuje žádné ospravedlnění, syrský prezident je nejhorší diktátor současnosti a jeden z nejhorších z celých lidských dějin. Pravdivý je výrok, který zazněl z úst západního diplomata na jeho adresu, že totiž tento člověk se rozhodl raději svůj národ vyvraždit, než aby mu přestal vládnout...
Had číslo čtyři: opozice vůči Bašáru Asadovi. Není tomu tak, že na jedné straně je zlý drak, který srší oheň, a na druhé straně princ Bajaja; současná bojující opozice proti Asadovi je neuvěřitelný konglomerát laicistických i islamistických sil, demokratů i džihádistů – ale to je normální: proti Hitlerovi také bojovala na konci války koalice sil, které ve skutečnosti kromě společného nepřítele neměly nic společného: diktátor komunistické supervelmoci s rukama o nic méně krvavýma než sám Hitler a řada malých demokratických zemí, spolu s nimi rumunský král, ještě před pár měsíci Hitlerův spojenec, demokraticky zvolený premiér v té době ještě největší koloniální mocnosti, jež držela v područí proti jejich vůli stamiliony lidí, demokraticky zvolený prezident největší demokratické velmoci, která neměla žádné kolonie... Jednou z nejhorších věcí za války je, že kdo bojuje, nemůže si moc dovolit hodnotit morálně své spojence...
Had číslo pět: Asadovi spojenci. To je ještě šílenější kompozice než jeho odpůrci: Hizballáh, šíitské hnutí, které je na seznamu teroristických organizací, a Íránská islámské republika, šíitská velmoc toužící po jaderných zbraních (možná už je má) plus Ruská federace, převážně pravoslavná.
A Rusko je samostatný had v tomhle spletenci zlého: lžou a bombardují, bombardují a lžou. Bombardují vojenské i civilní cíle. Bombardovali i humanitární konvoj OSN – a pak říkali, že na něj stříleli sami opoziční bojovníci v obleženém Aleppu, tedy ti, kterým byl konvoj určen a kteří nemají letectvo. Cíleně bombardují nemocnice a pak tvrdí, že je nebombardovali. Opět se stávají světovou velmocí, opět se jich svět začíná bát – a to je pro ně, jak se zdá, to nejdůležitější.
A křesťané. Nemohu si pomoci: to je had sedmý. Církve diktátora podporují – za jeho vlády měli svobodu, jako zřídkakde v arabském světě. Většina Syřanů odmítala a odmítá diktaturu bojovné menšinové etnicko-náboženské skupiny alávitů, jejichž je Asad představitelem, ale křesťané tvořili součást jeho mocenské základny. Je to na jednu stranu pochopitelné, křesťané na Blízkém východě, kteří jsou stále latentně předmětem útlaku, dovedou být vděční držitelům moci za ochranu. Ale... Když slyším ve Vatikánském rozhlasu prohlášení, které údajně napsaly kontemplativní sestry, ale které hovoří jazykem, jenž neomylně prozrazuje – jak jsou všichni diktátoři ve výrazivu stejní – ruku Asadových propagandistů, je mi těch sester líto: ovšem Asad je chrání; mnoho z diktátorových odpůrců by neváhalo s násilím proti nim... Ale musí být nějaká hranice ve svědomí. Je chyba, když kněží a biskupové nevidí Asadovy zločiny, neslyší křik vězňů z jeho věznic; neviděli použití bojových plynů proti odpůrcům režimu s desítkami tisíc mrtvých. S přesvědčením cestují po světě a lžou v jeho prospěch.