Rád bych se zúčastnil dnešního pohřbu v Budějovicích, ale síly ubývají, a tak jsem pozemské rozloučení s panem biskupem Jiřím Paďourem prožil v duchu – u televizní obrazovky.

Jeho osobnost mi je velmi blízká, jednak jako sekulárnímu františkánovi, jednak pro nezapomenutelné zážitky z osobních setkání s ním. A mám-li z nich vybrat ta, která mě nejvíce oslovila, jsou to tato čtyři:

Seznámení

Doprovázel jsem na metro kněze, který byl u nás v Krči na návštěvě. A tu na nás někdo mává přes ulici a zdaleka se usmívá. Ukazuje se, že je to onen utajený kapucín, o němž jsem již slyšel. Náš společný známý P. Jaroslav nás seznamuje. A já jsem svědkem krásného rozhovoru těchto dvou kněží, kteří vtipně komentují tehdejší totalitní praktiky, nestěžují si, nerozčilují se a navzdory všemu se dívají s nadějí dopředu. Utrousí i několik peprných poznámek na „bratry paxteriéry“, k nimž měli oba velmi daleko. Mluví také zasvěceně o kulturních aktualitách, neboť zvláště divadlo a hudba byly jejich společným koníčkem. – Tenkrát jsem pochopitelně nemohl tušit, že jeden z aktérů tohoto setkání skončí svůj život jako oběť zloděje a násilníka, kterému poskytl pohostinství na své faře, a druhý odejde z tohoto světa jako nástupce apoštolů.

Služba světícího biskupa

Jedním z mnoha úkolů pomocného (nebo též světícího) biskupa je čas od času požehnat novému domu – určenému například k humanitárním aktivitám. Právě o takovou službu jsem požádal Otce biskupa Jiřího, krátce po jeho biskupském svěcení. Protože se ta událost konala v dosti vzdáleném místě, objednali jsme si z Prahy autobus. Pan biskup nechtěl jet autem a připojil se k nám. Při cestě tam i zpět jsme byli přímo nadšeni ze společenství s ním –vyslechli jsme jeho moudrá slova, zpívali jsme a hodně jsme se zasmáli. Na místě jsme pak před zahájením mše svaté z neznalosti ustálených zvyklostí opomněli pana biskupa přivítat, což pohotově napravil tím, že srdečně přivítal on nás. Jeho homilie nás velmi povzbudila – právě v době, kdy jsme to opravdu potřebovali. Po mši se pak šlo v průvodu umístit na průčelí domu čerstvě posvěcenou sošku Panny Marie Svatohorské a mně připadla ta čest sošku nést. Vzal jsem ji (opět proti obvyklému způsobu) jaksi do náručí, za což mě pan biskup laskavě a vtipně pochválil slovy: „Vy jste tak krásně tu Panenku Marii s Ježiškem choval, že jsem to ještě takto neviděl.“

Ochránce spravedlnosti

Vyskytl se také případ, že došlo mezi dvěma organizacemi k závažnému nedorozumění a Otec biskup Jiří byl v rámci své kompetence požádán o pomoc při spravedlivém rozřešení tohoto případu. Nikdy nezapomenu ani já, a zajisté ani ostatní účastníci tehdejšího jednání, na rozhodnost, se kterou tehdy uplatnil svou autoritu. Jednal laskavě a ohleduplně, avšak nekompromisně v zájmu spravedlnosti. Přitom ocenil dobrovolný částečný ústupek strany, jež byla v právu. Na toto setkání vzpomínám s vděčností, neboť nebýt tohoto autoritativního zásahu, skončila by uvedená kauza (v důsledku rad špatných rádců) velkou křivdou.

Setkání v Lurdech

Poté co nastoupil pan biskup Paďour na českobudějovický stolec, bylo pro nás Pražáky již jen málo příležitostí se s ním osobně setkat. O to vzácnější však bylo moje setkání s ním při tak mimořádné příležitosti, jakou se stala poslední návštěva sv. Jana Pavla II. v Lurdech 15. srpna 2004. Tehdy se přijel těžce nemocí zkoušený papež, cítící již blížící se konec své pozemské pouti, s posvátným místem mariánského zjevení rozloučit. Stál jsem tam tehdy po mši svaté, celebrované sv. Janem Pavlem II., s mými blízkými u mostku přes řeku Gávu a čekali jsme, až projde papež kolem s doprovodem k Massabielské jeskyni A tu jsem si povšiml, že přímo vedle nás stojí vousatý muž s biskupským křížem na hrudi, podíval jsem se na něj a s úžasem zjistil, že je to Otec biskup Jiří! Pozdravili jsme se, pohovořili o velikosti přítomného okamžiku a vzápětí jsme již všichni s potleskem a se slzami dojetí v očích vítali Svatého otce, kterého vezli na pojízdném křesle těsně kolem nás. Pak následovaly dlouhé minuty absolutního ticha, rozprostírajícího se nad ohromnými zástupy lidí, a u nedaleké jeskyně seděl bíle oděný pontifik hluboce pohroužený v modlitbě.

Tuto krátkou vzpomínku nemohu zakončit jinak než heslem zesnulého biskupa:
DOMINUS DEUS MAGNUS EST!