Slova svatého evangelia podle Matouše:
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Ježíš mu však na to řekl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ I vyhověl mu. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3,13–17)

K Janu Křtiteli přicházelo velké množství lidí všech možných stavů. Jedno měli společné – spojovala je myšlenka na brzký příchod Mesiáše. Jan byl vůdčí osobou v tomto očekávání. Vedl ty, kteří mu naslouchali, k tomu, aby se na tento příchod náležitě připravili. Znamením a vyvrcholením této přípravy byla snaha změnit svůj hříšný život. Tak jako se tělo zbavuje špíny a nečistoty vodou, tak se viditelným znamením odřeknutí se hříchu stalo umytí vodou Jordánu.
Pán Ježíš přichází a čeká v dlouhé řadě hříšníků, aby přijal Janův křest. Jan se tomu brání, říká pravdu: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“. Ale Pán Ježíš před pravdou upřednostňuje poslušnost – máš pravdu, ale Otec to chce! On, Syn, chce poslechnout a poslouchá Otce. Jan se pokorně před ním sklání a poslechne Syna a tím poslechne i Otce a to vše se děje ve viditelném znamení Ducha Božího.
Janův křest na odpuštění hříchů povyšuje později Pán Ježíš na svátost. V posledních slovech svým apoštolům před svým nanebevstoupením říká: „Získejte mně za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, učte je zachovávat všechno co jsem vám přikázal“ (Mat 28, 19–20).
Svátost je viditelné znamení neviditelné Boží milosti.
Každou neděli říkáme: „…vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů…“.
K přemýšlení o této svátosti a k modlitbě za pokřtěné i nepokřtěné něco ze života. Na otázku „Proč jste nevzali svého synka na mši svatou?“ odpověděli mladí rodiče: „Nic by z toho neměl a my taky. Ještě nemá rozum, aby si to užil. V naší farnosti není zvykem vodit malé děti na mši.“ – „A to vám nikdo neřekl o – i pro nás rozumném a užívajícím si – působení neviditelné Boží milosti? A že mše svatá je pramenem a vrcholem všech milostí?“
Co se týká svátosti křtu – citáty z křestních obřadů: „...aby všichni, kdo budou ve křtu spolu s Kristem pohřbeni, ve křtu s ním vstali ze smrti k životu…“ – a: „Církev za něho ručí svou vírou…“.
Na závěr pro povzbuzení svědectví z pohřbu jednoho starého muže (86). V poslední době, kdy mnoho lidí se loučí se svými zemřelými v úzkém kruhu rodiny nebo už se žádné rozloučení nedělá – byl tento pohřeb velmi silným svědectvím katolické víry ve svatý křest a věčný život. Na mnoha pohřbech nejsou děti. Zde před začátkem zádušní mše svaté příbuzní nechali otevřít rakev a vnoučata přiváděla své děti, aby se rozloučily s pradědečkem. Malé děti mu dělaly křížek na čele a hladily jeho ruce, které toho tolik pro děti, vnoučata a pravnoučata udělaly. To vše ještě jednou zaznělo z úst kněze, když mluvil o obětující se lásce, kterou smrt těla neruší. Maminky po pohřbu vyprávěly, jak se s dětmi na rozloučení připravily. A o milosti ze svatého křtu jen dodávám – za 34 roků služby ve farnosti jsem tohoto zemřelého – kromě několika pohřbů – v kostele neviděl. Několik měsíců před smrtí sám od sebe požádal svou věřící snachu o to, aby se s ním pomodlila. Před smrtí přijal všechny svátosti, zemřel smířen s Bohem i lidmi a vrátil se do nebeského věčného domova. Díky okem neviditelné Boží milosti se viditelně naplnilo to, co ve svátosti křtu začalo.
V tomto měsíci vyprošujeme naším biskupům moudrost, odvahu a pokoru pro vedení církve. Vyprošujme toto také všem pokřtěným pro vedení života v síle křtu svatého, a abychom také my získávali nepokřtěné pro Krista.
Všemohoucí Otče, děkujeme za svatý křest. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých, prosíme, abychom v síle této svátosti a poslušnosti vůle Boží dosáhli věčného života. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.