Bratr Justin umíral. Juniper ho držel za ruku a naléhavě mu domlouval: „Bratře Justine, je ti nejmíň devadesát. Znal sem dost bratrů, co tě vo pěknejch pár let předběhli. Pán Bůh, tvůj anděl strážnej spolu s nebeskejma kůrama se na tebe těšej a ty to těšení, jak soudim podle tvých řečí, nevopětuješ. Musim to říct na rovinu, to je pěknej nevděk!“ Bratr Justin mlčel, trpitelsky se zatvářil a obrátil oči v sloup.
„Vidíš bratře, aspoň že trénuješ. To je nadějný,“ pronesl bratr Juniper a povzbudivě mrkl.
„Mléko,“ zasípal Justin, protože věděl, že voda stojí na nočním stolku, ale pro mléko bude muset Juniper do kuchyně. Dvě minuty samoty k nezaplacení!
„Zkusím si zdřímnout,“ řekl si. „Blažená smrt ve spánku,“ letělo mu hlavou spolu s klesajícími víčky. Probudilo ho mléko tekoucí po bradě.  „Jako miminko,“ rozněžnila se Juniperova tvář. „Tak alespoň šluk!“ trochu se v duchu rouhal Justin. „Jen když bude trocha klidu!“
„Teď musim na zahradu, něco mi tam žere pivoňky tak se musim podivat co a vodnest to. Mohly by ty breberky chcípnout, asi nevěděj, že pivoňky sou jedovatý,“ řekl omluvně Juniper a odkvačil. „Sláva Bohu!“ pomyslel si Justin a okamžitě usnul.
Juniper přicházel často. Z Justinova pohledu příliš často. To jeho neustálé tlachání bylo k nevydržení, ale pomalu začínal uznávat, že je pořád lepší než vážně myšlené a s apokalyptickým nádechem pronášené „rady umírajícímu“ bratra Lva. Ve vzácných chvilkách ticha přemýšlel bratr Justin o svém životě. O radostech i starostech, které se z jeho dnešního pohledu příliš nelišily. Byla to minulost, která mu protekla mezi prsty a nezbylo nic, jen slabé tělo a trochu zmatená hlava, kterou nenapadá nic jiného než vyhlížet konec. Zašátral rukou po nočním stolku a z přihrádky vytáhl fotografii. Novic. To se ještě jmenoval Venda. „Venclíčku!“ volala na něj maminka. Teď je Justin a je sám. Sám před Boží bránou, za kterou za celý život ani nenahlédl. Kde je Bůh?
Také bratr Juniper přemýšlel. „Bratr Justín je smutnej. Asi se ty jeho voči zakalily víc než je zdrávo tak nějak zevnitř. Když na někoho příde takovej smutek, to kolikrát ani modlení nepomáhá.“ Přemítal a v jeho hlavě se rodil plán.
Justin se pomalu probíral. Nedařilo se mu zaostřit. Slyšel hlasy. Hluboký, klidný hlas, pak hlas vysoký, zvonivý. A podivné žvatlavé vřeštění. Podařilo se mu přece jen otevřít oči. Tak nějak si strážného anděla představoval. S mohutnými křídly a zlatou čelenkou. A pak uviděl Jeho. Dlouhý bílý vous, běloskvoucí roucho s křížem. Mluvil k němu. Krásně a důstojně. Ale už mu nerozuměl. Odplouval.
„To by mně zajímalo, kdo se mi hrabal v marionetovém divadélku pro ministranty. Chybí Mikuláš a anděl s čertem,“ říkal při večeři bratr Pacifik bratru Lvovi. Juniper mlčel jako pěna. V kapli na katafalku ležela tělesná schránka bratra Justína. Jeho obličej nesl náznak úsměvu. Všichni bratři se tomu po tolika dnech trápení divili. Až na jednoho!