Dne 27. srpna 2026 zemřel Jan Smrčina; cítím veliký zármutek – a projevem tohoto zármutku je i těchto několik nesouvislých vět.

Kromě mnoha jiného, co Jan Smrčina konal a vykonal – a co jistě dobře zhodnotí lidé mnohem povolanější než já – byl Jan Smrčina také stálý a spolehlivý přispěvatel Skleněného kostela a jeho články patřily k nejlepšímu, co ve Skleněném kostele vyšlo.

Zdá se mi, že čím je člověk starší, tím více se jej dotýká smrt těch, které znal, které měl rád, se kterými si rozuměl (a třeba i v něčem dílčím nerozuměl). Bezpečná země, na které člověk stojí, se zas o kus zmenšila, „no man is an island“ – „nikdo z nás není ostrov,“ napsal slavný britský renesanční básník John Donne, „neptej se, komu zvoní hrana, tobě zvoní...“

Pokud bych měl Jana Smrčinu charakterizovat jedním slovem, bylo by to slovo věrnost; věrnost víře, věrnost církvi, věrnost svědomí, věrnost ve službě veřejnosti.

Věrnost ve službě veřejnosti: Jan Smrčina byl bytostný politik v tom nejlepším slova smyslu – a přitom milý a laskavý člověk; člověk žijící službou veřejnosti, především ve straně lidové – ale to, jak říkám, lépe zhodnotí jiní, já zde jenom píšu několik slov osobního smutku nad odchodem vzácného člověka.

Jan Smrčina dostal od Boha veliké dary, které nepromarnil – i když z pohledu někoho nevěřícího možná právě promarnil: kdyby byla v Československu po i po roce 1948 svoboda, Jan Smrčina by byl jistě nejméně ministrem a jeho jméno by znal celý národ; takhle jím nebyl.

Příští generace, i kdyby si přečetly všechna dobová svědectví, nikdy nepochopí, co to bylo žít v Praze a ve středních Čechách za komunismu křesťanský život tak, jako by byla svoboda, a tone sám, nýbrž s rodinou – beze všech běžných a lidmi v té době běžně omlouvaných skrček a skrývaček a polovičatostí.

Bylo to hrdinství.

Dovolte mi prosím, abych na závěr zvolal tuto jednu osobní, církví nechválenou invokaci: „Svatý Jane Smrčino, oroduj za nás!“