Vojtěch se ztěžka posadil. „Devadesát ti už bylo, lepší to nebude,“ řekl v duchu svému tělu a spustil nohy z postele. Senzor centrální jednotky ten pohyb zachytil.

„Zas je tu ráno,“ začal zpívat hlas známé zpěvačky z dob jeho mládí. Došoural se do koupelny.

„Vítejte. Je druhého srpna roku dvoutisícího čtyřicátého devátého. Je krásný, teplý den, teplota dvacet jeden stupeň, bez srážek. Jak Vám mohu pomoci?“ řekl příjemný ženský hlas z reproduktoru.

„Pro začátek mi můžeš tykat,“ řekl chraplavě. 

„Dobré ráno, Vojtěchu. Jak se cítíš?“ ozvalo se.

„Děkuju za optání,“ odpověděl. „Pořád ty pitomé pozitivní otázky,“ pomyslel si přitom.

Při snídani, kterou připravil humanoidní robot, konverzace pokračovala.

„Nutný je trénink paměti. Vzpomeneš si, jak se jmenovaly tvoje žena a dcera?“

Věděl, že manželka, kterou před patnácti lety pochoval, se jmenovala Věra. A že malá Věruška dostala jméno po ní. „Kolik jí vlastně letos je? Dvaašedesát?“ přemýšlel a rozhodl se, že spolupracovat nebude.

„Eulálie a Brunhilda,“ odpověděl zřetelně a pod vousy se pousmál.

„Vojtěchu, je nutno se soustředit!“

Napodruhé odpověděl správně. Jinak by to otravné usměrňování nebralo konce. Dopoledne se vleklo. V jedenáct hodin humanoid ožil. „Zatančíme si?“ podával Vojtěchovi ruku. Bylo to směšné, tenhle fyzický trénink. Pár krůčků na pomalý waltz. Tennessee waltz, další oblíbenou skladbu. „Chci jít ven,“ řekl a hlas se mu trochu zatřásl. Plán, který dlouho připravoval, přecházel do realizační fáze.

„Nevím, zda je to správné rozhodnutí, Vojtěchu. Obvykle je čas na procházky po odpočinku po obědě,“ řekla ta věc. „Jdu!“ řekl rázně a vzal za kliku. Bylo zamčeno.

Nerozčílil se. Věděl, že by to k ničemu nevedlo. „Je hezky, sedl bych si na lavičku,“ řekl smířlivě. Zámek zabzučel a dveře povolily. Vyšel ven a zamířil k lavičce stojící u stěny prázdného chléva. Posadil se. Humanoid ho následoval a zastavil se pár kroků od lavičky.

„Teď je čas přemýšlet. Myslí si, že odpočívám a deset minut nebude mluvit. Pak bude chtít, abych se vrátil.“

Myšlenkami zaletěl daleko nazpět. Do doby, kdy tady hospodařil. A Věrka byla zdravá a plná života. Jen těch dětí měli mít víc. Věruška je hodná, ale z toho Švýcarska, kam se provdala, se za tátou málokdy dostane. „Holčička moje!“ postesklo se mu. „Namísto ní tady má tu zlatou kolébku pro dědky. Uklidí, uvaří, zatopí. Umí si i povídat. Ale lidi to nejsou. Možná to jiným nevadí, ale starý hospodář je sám.“

„Musí pokračovat!“ Zvedl se a pomalým krokem vykročil do sadu za domem. Humanoid ho následoval. Došel ke staré jabloni zatížené úrodou, kterou nikdo neočeše. Jen vzorně odklidí. Dotkl se starého kmene a v dlani ucítil jeho drsnou kůru. Pohladil listí na nízko rostoucí větvi. Kolikrát tyhle panenská jablíčka sklízel. A ona rodí pořád.

„Bylo by vhodné se vrátit,“ řeklo to za ním.

„Ještě chviličku,“ poprosil pokorně a vykročil dál do sadu. „Tady někde to musí být. Přikryl to kdysi pořádnými fošnami. Teď už musí být ztrouchnivělé.“ Zaznamenal obdélník s jiným odstínem trávy. Těsně ho míjel, humanoid ho doháněl a jak předpokládal, vzal to zprava. Zastavil se, když po něm humanoid začínal natahovat mechanickou ruku. Ozvalo se zapraštění a stroj zmizel v bývalém septiku. „Odtud se ani ty nevyhrabeš!“ řekl si Vojtěch s uspokojením a zchátralou brankou vykročil ze zahrady.

„Nemám moc času. Brzy zalarmují záložní systém.“ Zarostlou pěšinkou spěchal, jak mu to nohy dovolovaly, k lesu. „Přece jen byly ty tanečky k něčemu dobré,“ říkal si, když se mu dařilo udržovat slušné tempo. Spokojeně vzhlédl, když ho přikryly rozložité koruny buků.

„Zpátky už se nevrátí. Dávno tam nepatří. Je to jen velká iluze, studený sen bez kapky tepla,“ uvědomoval si jasně. A přes les pokračoval ke svému cíli. Cestou několikrát odpočíval, než mezi stromy zahlédl věž kostelíka. Stromy se rozestoupily a Vojtěch stál u nízké zdi obecního hřbitova. Obešel ji a podařilo se mu otevřít zrezivělou branku. Hřbitov byl pustý a prázdný. Vysoká tráva rostla mezi hroby. Už dávno se tu nepohřbívalo. Věrčin pohřeb, na kterém trval, byl jedním z posledních. „Zkompostovat nebo rozptýlit na louce tě nenechám,“ říkal si tenkrát. Cestou k jejímu hrobu míjel náhrobky se jmény, která znal. „Vašek a Rudla, instalatéři. Matěj a Marie, hospodáři odvedle. Jejich Venoušek, co se na jezu utopil.“ Došel k manželčinu hrobu a posadil se na něj. „Platím jim za to, aby ti o něj pečovali. Ale kam nedohlédnu, tam se na to vykašlou,“ říkal nahlas své ženě. Jeho hlas se zvláštně rozléhal po liduprázdné nekropoli. Otočil se ke kostelu. „Proč jsi mne tady tak dlouho nechal? Bez Věrky,“ pokynul ke hrobu, „a beze všech?“ Omšelý kostelík stál a mlčel. Břízka rostoucí z jeho okapu se pomalu a pravidelně ohýbala ve větru.

Těžce hledal vzpomínky ve staré mysli. „Měl míň pracovat a víc hladit. Míň špekulovat a víc poslouchat. Víc se radovat než láteřit. Víc děkovat než chtít.“ Naposledy to Věrušce řekl. Tvářila se nechápavě. Co prý mu chybí? Asi to v tom Švýcarsku bude ještě horší, odnesl si z toho rozhovoru. „Ne, už se tam nevrátí.“ Opřel se o náhrobek a zaklonil hlavu. Srpnové slunce příjemně hřálo. „Jestli je pravda, co mu kdysi říkal starý kostelník, tímhle to neskončí. Dokonce nemůže skončit, jinak by nic smysl nemělo.“ Z kapsy vytáhl malou placatku. „Další malé vítězství, na které ti tam doma nepřišli,“ mihlo se mu hlavou. A řádně si přihnul.