Nejdříve jsem o nich jen četl. O umírajících městečkách a vesničkách ve vnitrozemí Španělska, Francie či Itálie. Letos jsem se neplánovaně v jednom takovém sídle ocitl. V horské vesničce Vignoletto v Ligurii, odkud to autem máte půlhodinku na nádhernou pláž Janovského zálivu.
Ten důvod, proč se tak stalo, je prostý. Nechtěli jsme bydlet v rušném letovisku u moře a fotografie vybraného apartmánu nedaly dostatečně tušit, o jak exotické místo se jedná.
„Až do šedesátých let tu lidé bydleli. Pěstovali olivy, fíky, brambory, vinnou révu. Věnovali se drobnému řemeslu. Pak přišel rozvoj průmyslu a turismu a skoro všichni mladí odešli na riviéru nebo do Turína či Milána. A staří postupně umírali. Dnes tu bydlí poslední jednotlivci, někdo se občas vrací na rodnou chalupu, některé domy koupili Němci a opravili si je, část domů chátrá,“ líčí mi podnikavá majitelka dvou apartmánů, které vybudovala v domě po rodičích svého manžela. (Ten překladač v mobilním telefonu je skvělá věc, italsky umím asi deset slov a ona česky ani jedno.) Jen co se za tou paní zavřely dveře, obul jsem boty a vyrazil. A přitom nečekal, jak prazvláštní a vlastně tísnivý pocit si z procházky přinesu.
V šedesátých letech měla průměrná italská rodina kupu dětí. Tehdy tohle nahuštěné orlí hnízdo přilepené na příkrý svah, kde se o každý rovný metr bojovalo stavbou kamenných teras a terásek, muselo doslova kypět životem. Vyrazil jsem kamennou pěšinou, po které děti scházely do školy hluboko do údolí (z té školy je teď pěkná restaurace). Z miniaturního náměstíčka cesta vedla zaklenutým průchodem polorozpadlého stavení, kolem maličkého, zamčeného kostelíku svatého Šebestiána a zříceniny zámku (spíš hradu), z jehož zdiva se většina osady velmi pravděpodobně postavila. A vrátil jsem se pěšinou mezi pustnoucími sady olivovníků až na vrchol hlavní ulice. Každý druhý dům přišel o střechu, některé se jakž takž udržují. Jsou tu čtyři apartmány pro turisty a stejný počet si koupili a opravili cizinci. Nad vesnicí v prudkém svahu v zeleni prosvítají dlouhé řady teras se zarostlými políčky, četnými olivovníky, na některých stromech visí velké, zralé citrony, dozrávají fíky. Pěšinky jsou zarostlé tak, že se prakticky nedá projít, ke slovu se dere všudypřítomné ostružiní. V prudkém slunci a teplotách kolem třiceti stupňů člověku ostatně chuť na krkolomný výstup rychle zajde.
A tak jsem se vrátil do zástavby a začal procházet uzoučkými uličkami a stoupat po točitých schodištích, která buď končí u dřevěných dvířek pamatujících bitvu na Piávě (Via Piave se jmenuje ta hlavní ulice) nebo pokračují kolem zřícených stodůlek na terasy nad vesnicí. Všude je cítit pach zatuchlého zdiva a tlejícího dřeva. Na první pohled je zřejmé, v jak nuzných podmínkách tu lidé žili. Moji prarodiče s domkářským stavením, deseti strychy rovinatých polí a kravkou byli ve srovnání s nimi Rockefellerové. Vlastně se nelze moc divit, že ti lidé odešli za lepším. Pes tu nezaštěká, zbyly jen kočky a za bílého dne potkáte lišku.
Zůstal opuštěný kostelík, který tenkrát dozajista praskal ve švech a byl svědkem stovek křtů, svateb i pohřbů místních usedlíků. Oslepla výloha jediného obchůdku a místní hospodu už nelze rozpoznat. Člověk může být sebechápavější a stejně se mu sevře srdce. Naštěstí to moje trochu pookřálo, když jsem cestou k prameni, který celé sídlo systémem po povrchu vedených trubek napájí, narazil na kapličku s ručně vyřezanou dřevěnou soškou Panny Marie. Bůh na tohle místo, na rozdíl od lidí, nezapomněl.