V prvním pololetí letošního roku dále zrychlil doslova šílený pokles počtu narozených dětí v České republice. Meziročně o 12 procent!!! Čtvrtým rokem tak pokračuje dramatický sestupný trend. Na některé věci se prostě dlouho zadělává, a pak to překvapivě rychle „rupne“.
Mou primární obavou není, že český národ vymře. Budou-li za sto let v české kotlině většinu populace tvořit potomci vietnamských obchodníků, ukrajinských uprchlíků a třeba Němci a Rakušané prchající před berlínským a vídeňským chalifátem, týkat se mne to za A nebude a za B to principiálně nemusí být žádná tragédie. Zvlášť budou-li to lidé dobří, s bázní před Pánem.
Jenže ten problém je nekonečně hlubší. Kromě evidentní neochoty přijmout omezení, která příchod dítěte zákonitě přináší, je za tím ztráta základního smyslu lidské existence, nevíra v budoucnost, přervání dříve naprosto přirozených mezilidských, mezigeneračních vazeb, totální zmatení vztahů mezi pohlavími a jejich rolí, podivná neláska (ne-li nenávist) člověka a lidstva k sobě samému (podle nedávného průzkumu by chovatelé psů v krizové situaci v míře 57 procent dříve zachraňovali svého mazlíčka než současně ohroženého člověka). Není to ďábelské plivnutí Bohu do tváře? Odmítnutí lidského podílu na jeho záměru stvořit mnoho a mnoho bytostí k obrazu svému? Tento trend se zdaleka netýká jen České republiky.
Co se stane s populací za nějakých deset, dvacet let? Až osiří řada škol, ale neúměrně naroste zástup „šedých hlav“ (jedna bude ta moje)? Zabrání někdo té zničené, ano z velké míry námi mravně zničené, generaci se s těmi nepotřebnými a společnost zatěžujícími staříky vypořádat po svém? Nebude známý bonmot z časů komunismu, totiž že domov důchodců je trest za jesle, znít ještě útěšně ve srovnání s mírou uplatňování euthanasie a nahrazováním člověka technologickými výdobytky? Nenakazí se rozvojový svět, až si také na bohatství sáhne, a nepůjde stejnou demografickou cestou do ztracena?