1.
Myslím, že mír na Ukrajině už se přece jenom blíží; i Rusko už si uvědomuje, že na frontě sice postupuje, ale jen velmi pomalu a od úplného válečného vítězství je daleko, zato neustálým bojkotováním mírového řešení ztrácí na mezinárodní prestiži a nemůže mír oddalovat donekonečna. Přispěl k tomu i neúspěch lži o údajném útoku Ukrajinců přímo na rezidenci Vladimira Putina u Novgorodu – které na rozdíl od tolika jiných ruských lží už nikdo neuvěřil.
2.
Český příspěvek k ukončení ukrajinského – i ruského – utrpení bude ovšem limitně blízký nule. Andrej Babiš zdědil členství v tak řečené koalici ochotných po předchozí vládě a nyní se poprvé zúčastnil jednání tohoto uskupení v Paříži. Jednalo se – poprvé i za účasti amerických vyjednavačů – hlavně o zárukách pro Ukrajinu pro, ovšemže velmi pravděpodobný, případ nového ruského útoku za nějakou chvíli po zastavení bojů.
3.
Babiš nesouhlasil s většinou ze závěrů schůzky – a hlavně rezolutně odmítl možnost vyslání českých vojáků na Ukrajinu jako součásti mírových sil. Není v tom sám, ale jeho odůvodnění mě zaujalo. „Vojáků máme málo – a potřebujeme je doma.“
Doma? K čemu? Hrozí nám napadení ze strany některého z našich čtyř sousedů?
I při službě v mírových sborech může nějaký voják přijít o život, a to je nepopulární a Andrej Babiš se bojí, že by to uškodilo jeho popularitě.
K čemu máme vlastně vojáky?