Ale ano, ještě to sleduji – a snažím se pochopit smysl těch tanců kolem Hormuzského průlivu. Jen nevím, jak to komentovat a co k tomu říct.

Teherán, Washington, Ženeva, Jeruzalém, Bejrút.

Válka mezi Íránem a Spojenými státy americkými připomíná nedohašené požářiště, kde stále znova je vyhlašován konec požáru, ale kde plameny znova a znova vyšlehují. Člověk by řekl: „Že vám to není blbý, nechte toho, nešaškujte, už jste trapní…“ – řekl by to, kdyby nešlo o tak velké ničení hodnot, kdyby neumírali lidé, kdyby tento konflikt nekomplikoval normální život doslova miliardám lidí na celé planetě…

Oběma stranám, Íráncům i Američanům, už tento konflikt vadí, obě strany už by jej chtěly ukončit – ale oběma stranám jde o to, aby vypadaly, jako že vyhrály…

Jenže ani jedna ze stran nemá dost sil na úplné vítězství, a tak si jen tak navzájem škodí. Bombardují, Američané Írán a Íránci americké základny a americké spojence na březích Perského zálivu, uvolňují a zase utužují vzájemné blokády v Hormuzském průlivu. A urážejí a ponižují se navzájem různými prohlášeními a přijímáním a zase porušováním dohod a příměří.

Jak dlouho to ještě může pokračovat? Nemám tušení. Do nekonečna ne – ale kam až lze současné napětí dále stupňovat, to myslím neví vůbec nikdo. Zásoby bomb a raket a financí na další vedení války se zdají nevyčerpatelné…

Dosud jsem nemluvil o Izraeli a hnutí Hizballáh v Libanonu. Izraelci, třetí strana mezi dvěma stranami konfliktu, si na rozdíl od Íránců a Američanů žádné příměří nepřejí. Rádi by současnou situaci využili k tomu, aby – bez ohledu na oběti – zlikvidovali neúnavně bojovný Hizballáh a zajistili si tak větší kus bezpečnost. Izraelci mají evidentně za to, že teď je ta pravá chvíle, která se v dohledné době nemusí opakovat. Ale Írán nechce Hizballáh nechat padnout – klíč k míru na Blízkém východě tak leží v Izraeli.

A co dělá Trumpovo Truc-OSN, jeho Rada míru, kam loni vstoupily desítky států? Nikdo už o ní nemluví; zdá se, že se na ni potichu zapomene…