„Mýtus je líčení, o kterém víme, že není pravdivé, přesto k němu přistupujeme, jako by pravdivé bylo. Mýtus je nepravdivý, pokud je chápán doslovně, ale může být pravdivý svým symbolickým smyslem.“
Jedním z mýtů, které pro mne byly dlouhou dobu záhadou, bylo vyprávění o Prokrustovi, loupežníkovi, který hosty položil na postel unifikované velikosti a příliš dlouhým hostům nohy uřezával, příliš krátkým pak nohy natahoval. Smysl jsem v tomto mýtu neviděl, ani ten symbolický. Žijeme ale v době, kdy znovu ožívají staré hereze a staré omyly vyplňují prostor, vzniklý popíráním věčných pravd. A tak se – mimo jiné – také vrací doba Prokrustů, jejichž jediným cílem je rovnost.
„Jen pojďte dál a udělejte si pohodlí. Jsem tu proto, abych do praxe zaváděl principy rovnosti a odstraňoval nespravedlivé rozdíly. Samozřejmě mi také leží na srdci rovnocenné zastoupení v různých odvětvích hospodářství. Všiml jste si, že v dolech pracují lidé malí a v sadech zase vysocí? Položte se hezky na postel, dostane se vám rovného zacházení.“
Takto by vítal hosty mytický Prokrustos, kdyby žil dnes. Nastudoval by si pár dokumentů Evropské unie o rovnosti mužů a žen a rázem by pochopil, že jeho činy jsou součástí vyššího poslání a kdo je proti němu, je zastáncem stereotypů, jež je nutno vykořenit (ty stereotypy, ale později, třeba systémovou šikanou, i ty odpůrce).
Rovnost je víc než svobodná volba (postele i zaměstnání), rovnost je víc než spravedlnost, rovnost je víc než přirozenost. Svoboda, spravedlnost a přirozenost, které jsou s rovností v ostrém rozporu, proto musí ustoupit. K tomu směřuje veškerá legislativa, spojovaná s rovností. Likviduje svobodu, kodifikuje nespravedlnost, popírá přirozenost.
Jako dobrý příklad se nabízí domnělá nerovnost v příjmech. Existuje ukazatel rozdílů ve výši mezd mezi pohlavími (tzv. gender pay gap), kterým se šermuje bez ohledu na jeho skutečný význam. V reálné a svobodné ekonomice lidé činí volby podle svého uvážení a podle svých preferencí. Ženy přirozeně tíhnou k pečovatelským profesím, takže se častěji objevují ve zdravotnictví a školství, což jsou obory financované z veřejných rozpočtů, a tedy se tam nedosahuje vyšších výdělků oproti oborům soukromého sektoru. Již v důsledku rozdělení mužů a žen mezi soukromý a veřejný sektor bude průměrný plat žen v celé ekonomice nižší než průměrný plat mužů. Podobných vysvětlení rozdílů by se dalo najít více. Onen ukazatel nám tedy fakticky neříká nic o nespravedlnosti v odměňování, tedy o tom, jestli muži a ženy dostávají za stejnou práci odlišnou odměnu. Výslovně to zdůrazňuje i metodika Eurostatu: „Je lákavé interpretovat rozdíl ve finančních výnosech (tzv. gender pay gap) jako měřítko možné diskriminace mezi muži a ženami na trhu práce (nerovná odměna za stejnou práci). Od této interpretace bychom však měli upustit… Měření diskriminace jako takové není možné pomocí statistických údajů, které jsou z definice shromažďovány pro velký počet případů a nemohou zachytit všechny charakteristiky zaměstnání. Tato omezení je třeba mít na paměti při interpretaci nevysvětlených rozdílů.“ Kupodivu i když je toto doporučení několikrát konstatováno, přesto se najdou politici, kteří stále papouškují nepravdivou tezi, že rozdíl v průměrných mzdách mužů a žen v celé ekonomice představuje rozdíl mezi mzdovým ohodnocením žen a mužů na stejných pozicích.
Na základě špatného ukazatele (který žádnou diskriminaci nedokazuje), je pak obhajována neméně špatná legislativa a politika. Je třeba „přikazovat“ ženy do lépe placených pozic, aby se ta čísla změnila. Jeden akademik žádal o grant u veřejné agentury a aby byl rozpočet co nejnižší, byly tam pouze dva částečné úvazky pro nezbytné odborníky. Ovšem byli to muži, což bylo vytknuto a byl to jeden z důvodů, proč grant nedostal. Jeho chyba, měl navýšit rozpočet a jako fíkový list si sehnat ženu, nebo dvě, aby byla rovnost. Hodnotitele grantů totiž podle pravidel grantových agentur nemá zajímat ani tak to, co mají odborníci mezi ušima, o to pečlivěji musí zkoumat, co mají mezi nohama. A pochopitelně, když jde o rovnost, hospodárnost musí stranou.
Spravedlnost zaváděním rovnosti trpí ještě více. Ve jménu rovnosti je zakázáno brát pohlaví osob jako pojistný faktor. Jenže ženy z hlediska pojistné matematiky vycházely jako menší riziko a tak měly například nižší pojistky životní i havarijní. Když se ale pojišťovnám zakázala diskriminace, to je využívat pohlaví jako rizikový faktor, pak se v důsledku toho ženám dosud levné pojistky zdražily a mužům zlevnily. Když se přikazuje rovnost, spravedlnost musí stranou.
Přirozenost je také velkým nepřítelem rovnosti, například taková mateřská péče o děti. Jedná se totiž o ztrátu pro ekonomiku! Každý den, kdy žena nepracuje a věnuje se dětem, zákeřně a podvratně snižuje HDP, o které jde v našich životech přece především. Navíc zpátečničtí zákonodárci minulých období umožnili matkám (jaký nerozum!) svobodně si vybrat délku mateřské dovolené. Kratší či delší, jak kdo chce. Takový nešvar, který nám snižuje podíl žen na pracovní síle, ovšem nelze tolerovat. Naštěstí jsou tu bdělí a angažovaní lidé (třeba z pracoviště CERGE), kteří jasně vysvětlují, jak je škodlivé, když matky nejenže chtějí zůstat s dětmi doma, ale – považte – chtějí s nimi doma zůstat delší dobu. Proto je potřeba mateřskou zkrátit a zamezit svobodné volbě, která není dostatečně pokroková. To se povedlo, dokonce pod bedlivým dohledem nejmenovaného lidovce – ministra práce a sociálních věcí. Rodičovský příspěvek tak už lze čerpat jen tři roky namísto čtyř, aby si náhodou někdo nevybral špatně. Ženy prostě musí pochopit, že tu nejsou kvůli dětem, ale kvůli tomu, aby chodily do práce. Když to chápat nechtějí, musí se přikročit k zákazům a omezením. Rovnost musí být.
Absurdita politiky rovnosti vyvstane, když si zformulujete cíle rovnosti z perspektivy mužů – máme vysoký podíl mužů studujících informatiku, zamysleme se, jak jejich podíl snížit. Kam dát peníze, aby byl menší podíl programátorů? Když (nesmyslný) ukazatel průměrného platu mužů v ekonomice je vyšší než u žen, jakou zavést politiku, aby muži neměli v průměru o tolik více? Podíl mužů ve školství je příliš nízký, jak ho zvýšit? Podíl mužů na pracovní síle je moc vysoký, jak ho snížit? Prokrustové naší doby neví, kam dřív skočit – řezat a natahovat je potřeba na všech stranách. A tolik práce se samo neudělá. Společné peníze, které by mohly být vynaloženy mnohem užitečněji nebo ponechány daňovým poplatníkům, jsou požírány parazity ve jménu nesmyslných cílů rovnosti.
Žijeme v době, kdy se dřívější mýtus stává pravdivým, se všemi negativy. Je tu ale i jedno pozitivum mýtu – dobrý konec. Prokrustovi uťal hlavu Theseus, když ho ještě předtím položil do jeho vlastní postele. Můžeme se jen domýšlet, co sklátí do hrobu politiku rovnosti – jestli to bude ekonomická neefektivita deformovaného pracovního trhu, zjevná nespravedlnost nebo touha po svobodě. Jedno nám ale mýtus říká jasně: Prokrustos bude poražen.