Téma

V listopadu 1989 jsem žádný převrat nečekal. Měl jsem pár let po studiu, po vojně a po svatbě, koncem srpna se nám narodila dvojčata. Můj kádrový profil vypadal zhruba takto: od rodičů jsem přijal náboženskou a antikomunistickou výchovu. Chodil jsem do kostela i do „spolča“ (u dveří vždycky stál nenápadný mužík a počítal, jestli už jsme tam všichni). Poslouchal jsem „štvavé“ vysílačky. Nebyl jsem pionýr ani svazák: a hrdý budžes vytrval...

Jak by můj život vypadal, kdyby nebyla revoluce? Anketní otázka mě postavila před nutnost vymýšlet alternativní historii. Bez ohledu na to, že alternativní historie není možná, protože její východiska se nestala a převrat tak, jak se udál, přišel nutně, zamyslím se, co kdyby: Co kdyby Husákův režim trval dál, Husák byl nesmrtelný a KSČ u moci?

ÚV KSČ posílá milice do akce. Z horní části Václavského náměstí zaznívá střelba. Lidé prchají. Zdaleka ne všichni. Létají lavičky, dlažební kostky. Padají první lidé. Několik demonstrantů ukořistí pušky a obrací je proti milicionářům. Zakročuje policie. Ministr obrany vydává rozkaz k nasazení tankového praporu dislokovaného u Prahy. Část vojáků odmítá rozkaz splnit. A už začínají padat hlavy...

Letošní třicáté výročí pádu komunistických diktatur ve střední a východní Evropě se slaví – alespoň u nás a v Německu, kde to dokážu důsledněji sledovat – v jaksi posmutnělém duchu, vzdor všem koncertům, videomapingům a ohňostrojům. K posmutnělému rázu patří i s tesklivou tváří pronášené obavy o osud „liberální demokracie“...