„Když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel horními kraji a přišel do Efesu. Tam našel některé učedníky a zeptal se jich: Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru? Odpověděli mu: Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý (Sk 19, 1–2).“
Klade i dnes někdo otázku: Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru? Řekl bych, že spíše ne. Dovedeme si docela dobře představit život z víry bez Ducha Svatého.
Zeptejme se: rozjímáme o Duchu Svatém, modlíme se k němu, snažíme se mu naslouchat, radíme se s ním, otevíráme se pro dary, kterými nás chce obdarovat?
Učedníci, o kterých nás zpravuje 19. kapitola Skutků apoštolů, byli pokřtěni křtem Janovým a teprve od svatého Pavla přijali křest ve jménu Pána Ježíše. Avšak kolik z nás, kteří jsme byli (kdysi) pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, by mohlo popravdě říct: „Ale ani jsme neslyšeli, že nějaký Duch Svatý existuje…“ Samozřejmě ne, že bychom neslyšeli to sousloví Duch Svatý – ale že ve skutečnosti příliš nevíme, co znamená. Většinou známe pravdu z katechismu, že Duch Svatý je třetí Božská osoba – ale jednáme s ním jako s osobou? Sekta svědků Jehovových, která neuznává Trojici, popírá i osobní podstatu Ducha Svatého, „Duch Svatý, to je jenom taková síla,“ říkají.
Ale nechováme se často podobně? „Vnučka dělá v pondělí zkoušky, tak aby ji při nich osvítil Duch Svatý,“ slyšíme třeba prosbu; nejednou jsem cosi podobného slyšel – Duch Svatý jen jako preceptor, pomocník na zapamatování učiva…
Ludvík Kolek, brněnský učitel duchovního života, jehož seminářům obnovy v Duchu Svatému tolik z nás vděčí za tolik, říkával: „Opravdu, Duch Svatý je neznámý Bůh…“
Banální a samozřejmé výzva: prosím, změňme to!