Baruchova kniha nás naléhavě vyzývá k tomu, abychom svým životem kráčeli k Boží slávě, z ní vyplývá skutečná, nepomíjející radost (Bar 5,1–9). Stejně naléhavě nám toto připomíná svatý Pavel – nedělat hříchy, dělat dobré skutky – k větší cti a slávě Boží (Flp 1, 4–6; 8–11). Svatý Jan Křtitel – hlásá nutnost pokání (Lk 3, 3–6). Panna Maria – nás ve všech svých slovech vyzývá k pokání. V zahradě kláštera v Paray-le-Monial – v místě, kde se Pán Ježíš zjevoval svaté Markétě Marii Alacoque a dal přísliby těm, kteří vykonají pobožnost prvních pátků – stojí krásná socha Matky Boží. Na jejím podstavci jsou vytesána tři slova: Pokání, Pokání, Pokání. Jak máme dělat toto pokání?
Je to vyznání a odčiňování našich hříchů. Viditelným znamením je, že přijímáme svátost smíření – jdeme ke svaté zpovědi. Není to jednoduché – zvlášť v dnešní době, kdy se celé lidstvo nachází uprostřed nepředstavitelné mediální masáže. Tato nás vede k tomu, že se stavíme do role žalobců a soudců našich bližních a naopak obhájců sebe samých. U věřících v Krista to má být jinak. Ve svaté zpovědi – svátosti pokání – se stáváme žalobci a do určité míry i soudci sami sebe. Role obhájců nám nepřísluší. Pokání by ztratilo smysl, kdybychom se ze svých hříchů vyznávali způsobem: „Udělal jsem toto zlo, protože to jinak nešlo“ nebo: „Může za to ten nebo ona.“ Nezapomínejme, že odpuštění hříchů je podmíněno pravdivostí našeho vyznání a naší lítostí. Musíme své hříchy skutečně litovat. Nejen kvůli sobě, ale hlavně proto, že svými hříchy ničíme Boží slávu a škodíme svým bližním.
Zkusme zapřemýšlet, jak se připravujeme na svatou zpověď, jak ji prožíváme. Jestli to není jen jeden výraz takzvaného jakobysmu, potěmkismu, přetvářky a pokrytectví – v jehož dusivé atmosféře žijeme. I v tomto jdou věřící v Krista proti proudu doby a pohanskému myšlení. Kdysi jsem viděl své bývalé žáky, dva bratry, které jsem připravoval na přijetí této uzdravující svátosti, stát frontu u zpovědnice. Nevěřil jsem svým očím, když první po zpovědi předal papír se svými hříchy, které si napsal v druhé třídě, svému bratrovi a ten ho vystřídal ve zpovědnici. Slavný film Pokání končí větou: „K čemu je cesta, která nevede do kostela?“ – Jako její „prováděcí“ vyhláška nám může zaznít: „K čemu je lidský život, který se brání skutečnému, věčnému štěstí a hrozí mu zatracení?“
Jedna žena se mně pochlubila, že si přečetla zajímavou knihu Jako v nebi, jenže jinak (Aleš Palán, Jako v nebi, jenže jinak, Praha : Prostor 2019). Kniha obsahuje rozhovory se „samotáři“ v naší vlasti. Zvlášť se jí líbil rozhovor s bratrem Andělem, který nese nadpis: „Když nemusím, tak nechcu.“ Předává tam svou zkušenost s tichem, ve kterém žije. V tichu mluví Bůh k člověku.
Modlíte se za dobrou smrt? Prosím Boha o šťastnou hodinku smrti. Jaký život, taková smrt, jaká smrt, taková věčnost. Co musí člověk dělat pro svou spásu? Musí ji chtít! Svatá Scholastika se ptala svého bratra svatého Benedikta: „Co mám dělat, abych byla svatá?“ „Musíš chtít!“ Co to znamená? Brát Boha vážně. Vytvořme si každý den na chvíli poušť – ticho, v kterém dáme prostor Bohu, který nás chce udělat šťastnými.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za možnost dělat pokání. V Duchu Svatém – na přímluvu Panny Marie, svatého Josefa – prosíme o dar pokání a lítosti nad našimi vlastními hříchy. Skrze Krista našeho Pána. Amen.