Zažil jsem to jen jednou – což je moje ostuda. Možná vy, kteří chodíte víc na různé charismatické konference, budete o tom vědět víc z vlastní zkušenosti.
Já jsem to zažil v červenci 1989 v Praze na charismatické konferenci, která se konala v Paláci kultury (jak se tomu velikému domu tehdy říkalo). Bylo to poprvé, co se v jednom sále sešli a společně Boha vzývali křesťané všech denominací – od katolíků po ty nejdivočejší letniční; nikdy později již jsme se takto nesešli… Prožil jsem ty chvíle ve veliké radosti, bylo neuvěřitelné vůbec už jen to, že bolševik takové setkání dovolil (byla to ovšem předzvěst konce jeho diktatury, což jsem, aspoň já, tehdy netušil), byly to chvíle setkání s velikými osobnostmi křesťanské víry…
A tam jsem to viděl a slyšel: vlny smíchu, radostného spontánního smíchu, bez jakéhokoli zjevného důvodu. Vlny smíchu procházely řadami lidí, jak seděli v tom velikém sále Paláce kultury. Normální, radostný smích.
„To on Duch Svatý rád takhle rozesmává lidi,“ vysvětlil mi Ludvík Kolek, se kterým jsem byl na konferenci – a seděl jsem vedle něho.
Uplynulo více než třicet let, vlastně jeden dospělý, aktivní lidský život, ale já už jsem smích Ducha Svatého podruhé neslyšel. Za pár měsíců po tomto setkání jsme dostali svobodu – a jsem dalek toho, říci, že jsme ji nevyužili, ale na takto veliké konferenci všech charismatických křesťanů už jsme se znova nesešli. A – jak říkám – smích Ducha Svatého jsem podruhé neslyšel.
Je to má vina.