Koncem srpna se několik stovek nejen mladých rozhodlo strávit čtyři dny (17.20. 8) na památném Velehradě. Co tuto skupinu spojovalo, byla nová etapa života. Najednou skončila školu, lidé si našli práci a zjistili, že už není tolik času na debatování se spolužáky (například o filozofii). Že nyní přijdou večer z práce domů, jsou unavení a mnohdy jsou třeba i sami, protože ještě nenašli své životní povolání...
K tomu všemu směřovala celá akce pořádaná především dobrovolníky, kteří ale fungují i během roku. Motem letošního „Ávéčka“ (Absolventského Velehradu) bylo „Nejsi v tom sám“.
Osobně jsem měl ze setkání strach, mělo tam být plno lidí a nikoho jsem tam neznal. Domluvil jsem si tak spolujízdu autem, abych se aspoň s někým seznámil.
Plný volkswagen nás dovezl na velehradské náměstí s velkým předstihem. Proto jsem na registraci mohl nabídnout svou ruku k dílu. A najednou všechno do sebe zapadalo. „Náhodou“ bylo hned potřeba dělat vrátného na místě, kde jsem byl ubytován. „Náhodou“ jsem měl vítat nové účastníky, což pro introverta, jako jsem já, byla dobrá záminka k vystoupení ze své bezpečné zóny. „Náhodou“ jsem měl možnost se bavit se zcela neznámými kolegy a pomáhat jim s ubytováním a tak... Pozice vrátného mě tak bavila, že jsem si ještě dovolil vzít noční hlídku mezi půlnocí a druhou hodinou s Biblí a veršem žalmu, jak stráže čekají na svítání...
Program byl tak nabitý, že mnohdy nevěděl člověk, kam jít dřív. K dispozici byli kněží, řádové sestry, psychologové a další dobrovolníci. Fronta u zpovědnic v bazilice byla tak dlouhá, že to někoho i odradilo. Přednášela nám například sestra Angelika Pintířová a také františkán Šebestián Smrčina. Jejich promluvy byly ty nejlepší. Sestra boromejka mluvila o úžasném Božím vedení ve svém životě, otec Šebestián zase o své až dětské víře v milosrdného Otce, ke kterému se vždy utíká v těžkostech a pádech. Den uzavírala noční adorace, v pátek křížová cesta, modlitba chval a každý den mše svatá. Všemu konkurovala večerní volná zábava v zahradě gymnázia – bývalého kláštera, pozdějšího jezuitského učiliště. Čepovalo se pivo, hrála živá kapela. Snad nejhezčí byly ale ranní chvály se sestrami, které je zpívaly. A zvuk se nesl otevřenými okny ven z kaple ze Stojanova gymnázia. Světským radostem kralovala cimbálka, která zavítala do sklípku poslední večer. Opět mě ale strhla vlna možností, které zde šlo dělat a nechal jsem se přemluvit ke karetnímu duelu s doktorkou, onkoložkou z Prahy. Jinak bych si s muzikou i zazpíval.
Celé setkání se neslo v opravdu přátelském duchu, kde se lidé zdravili, náhodně se potkávali, bavili. Také diskusní skupinky přinesly své ovoce. Já, jako znalý matador ve víře, jsem šel do diskusí s úmyslem, jak všem ukážu. Nakonec ale svědectví ostatních bylo pro mě tím největším povzbuzením. Jedna příliš veselá děvčica mě převezla. Ale víra je vážná věc, říkal jsem si. Její slova mě však zcela uzemnila, neboť svědčila o Kristově milosrdenství daleko lépe než učený teolog. A Pán mi dal poznat, že mluví skrze ostatní, i ty, se kterými bychom se normálně třeba nebavili. A navíc víra, to je radostná zvěst, pokáral mě můj Anděl strážný.
Setkání navštívili i dva biskupové. Olomoucký Josef Nuzík po mši chodil po celé bazilice a všem žehnal, brněnský Pavel Konzbul zase zrovna přijel z rumunského Banátu a i přes svoji únavu odsloužil pro nás mši svatou velice důstojně.
Všiml jsem si, že problémem naší generace je samota. A právě zde bylo plno příležitostí na seznámení. Bylo vidět, že mnoho z nás nenalezlo ještě své místo, duchovní stav, manželství. Ale o tom snad příště...
A když se v neděli s námi moderátorka loučila, řekla, dá-li Pán Bůh, zase za dva roky. Velice mě potěšila. Ano, dá-li Pán...